Jak se dělá babí léto

Přítel drahý byl jednou značně životem uondán a sedřen. I poprosil mě, zda bych mu alespoň na chvilku neudělal babí léto, že o tom moc slyšel a ještě to nikdy nezažil.

Co by člověk neudělal pro přítele, zavolal jsem si ho a před započetím dělání babího léta ho dílem vyzpovídal, jak by se mu babí léto nejvíce líbilo, a dílem upozornil na možné následky babího léta. Jsou lidé, kteří takové babí léto odstonají nebo to odnese jejich manželství, při dělání babího léta může nastat cokoli od vis major až po „Bože můj, já to tušila!“

Nejdříve jsem ho upozornil, že správná funkce babího léta tkví především v tom, že takový kandidát babího léta po celý rok pilně pracuje a tím sám od sebe nastane fakt, že je hezky všude, kde makat nemusí. Je zde jistá možnost udělat babí léto i v práci prostřednictvím šesti až dvanácti lahví červeného vína, ta možnost ale má kratší trvání, zpravidla tak jednu noc, jenže ani on ani já nejsme už ti bujaří junové, kteří si odskočí za roh pro cigarety a vrátí se za týden ve stavu egyptské mumie týden vláčené pouští splašeným velbloudem.

Pracovně červenovinnou možnost babího léta přítel hned rozhodně zamítl s poukazem na to, že by si přál něco trvanlivějšího. Schválil jsem jeho volbu a popsal mu moje víkendové babí léto: „Ajta a medle, to se podívejme na páníčka, jak se nám to vykutálelo, trvanlivější by si přál, tak poslouchej, jaké to měl o tomhle víkendu dědynek. Bylo to rozpustilé ale se skutečným babím létem se to nedá srovnávat, víkend začal ve čtvrtek, jen tak do půlnoci na zahrádce s pivíčky, pátek dopoledne ještě zkusmo posmrdět v práci a odpoledne hned po obědě na chatu za děckama, grilovačka a masovačka, pršička a hnusnička počasová, pak ale domů a připravit se na večer, bluegrassový Dostavník z Bánovců nad Bebravou, řev a taneček, se svou tanečnicí jsem kymácel a snažil se ji vytrhnout ze země, ukázal jsem jí, jak lidé chodili v tropické bouři Gustav.

V sobotu ráno byli u nás na náměstí veteráni, překrásná autíčka, motorky a autobusy, coural jsem do oběda a potom už jsem honem utíkal vařit rajskou, protože jsem ji měl za úkol, za odměnu jsem mohl sežrat všechno hovězí maso z polévky, a v neděli jsem se zúčastnil velké procházky, na niž jsem vyrazil sám a sám, poseděl chviličku na hřbitově a skončil na městském stadionu, kde probíhal republikový šampionát atletů do 22 let, ale to vám bylo pokoukáníčko, panečku, pravdou ale je, že bylo lepší koukat poněkud z dálky, zblízka měla ta děvčátka s nádhernými postavičkami dosti hrubou pleť plnou pupínků, asi měl pravdu trenér vzpěračů pan Emil Brzoska, když kdysi prohlásil, že chcete-li provozovat čistý sport, tak můžete maximálně jezdit na dámském kole kolem rybníka, víc nic, zobou holky od malička, no ale já už pak musel na oběd, ale nijak mě to nemrzelo, to už začaly mužské rozběhy a mě to přestalo zajímat.

V to nedělní dopoledne jsem také nakoukl do místního lesoparku, kde byl nějaký pohádkový den, to je paráda, děcka z těch hejkalů a ježibab musí mít psotník a psychické trauma na celý život, také jsme s kolegy dělávali pro naše miláčky na podnikové chatě jakési podobnosti, ale to byly spíše špekáčkovo vzduchovkovo fotbalovo volejbalovo stolnětenisovo badmintonovo a stolněhrovo tatínků opíjecí odpoledne, končící dosti pravidelně rodinnými rozkoly mezi smutnými starostlivými střízlivými maminkami a veselými bujnými ovíněnými tatínky. Jak by ti dva před bohem a úřadem svázaní lidé mohli najít společnou řeč, když ke starosti o dítě přibyly ještě starosti o uhlídání rozpustilého tatínka, který v tom lepším případu se snažil dosíci obsahu výstřihu mladičké kolegyně a v tom horším byl jat utkvělou touhou vybrat mladé z hnízda káněte lesního, hnízdícího nějakých čtyřicet metrů vysoko v koruně velmi štíhlého smrku, no nezabila bys ho?!!“

A v pondělí ráno to babí léto ještě doznívalo, v pekárně jsem poplkal s voňavou mladou paní, takto ženou mého přítele (výhoda malých měst, plno přátel a jejich mladých ženiček, které se rády smějí), koupil jsem dva rohlíčky a ona na to: „Jsou jen vaše!“ s mnohomluvným úsměvem, nevím, co jsem s nimi jako měl dělat, na to, na co jsem myslel, že může myslet, byly příliš měkké, tak jsem jí jen řekl, že mám rád, když už je takový podzimní den, že mně to připomíná podzim vlastního života, nechal si to chvilku vyvracet, a k lepšímu jsem dal ten vtípek tom, jak dva policajti čekali na tramvaj a jeden se ptá druhého, kterou pojede, on říká jedničkou, ten druhý zase dvojkou, za chvilku přijíždí dvanáctka a ten první říká: „To máme štěstí, můžeme jet spolu!“ a tak jsem ji tam nechal dosyta se vyohýbat do rohlíků a pletýnek.

V práci jsem si na ty čerstvé rohlajzy namazal šunkový sýr, pěkně navysoko, ať svět vidí, jak vysoko mám do žlabu, uvařil čajínek a šel prohlížet poštu, tak to na tom světě chodí, někdo se má jen tak a někdo musí na tom tvrdě pracovat.

„Tak to vidíš,“ řekl jsem mu, „babí léto je svého druhu řehole, v životě jsem nepoznal než babí léto a odříkání, ale jestli jsi opravdu rozhodnut k celopodzimní askezi a odříkání, tak teda pojď, naučím tě to.“ A ještě jsem mu řekl, že se bude muset rozloučit se všemi svými dosavadními přáteli, protože ti, co babí léto neumí, budou strašně závidět a pomlouvat, ať se připraví, že o něm půjde fáma, že je alkoholik, sukničkář a není mu nic svatého. Ale za dělání babího léta to určitě stojí.