Jak nakupuji

Zřejmě jsem nikdy neměl, nemám a mít nebudu, dost peněz na to, abych si mohl koupit všechno, po čem jsem toužil, toužím a toužit budu.

Nedostatek zlatých a stříbrných penízků mně nejspíš nevadil nikdy a nevadí ani teď, kdy jsem ve věku, v němž měl by se chlap čas od času otočit a pohlédnout za sebe na zástupy věcí, jež si byl ve svém životě pořídil. Nereptejte, já vím, že je to germanismus, ale mně se líbí. Ale já pořád ještě pohlížím dopředu, ještě pořád se žádné ohlížení nekoná, ostatně není velice co přehlížet, protože vše, co jsem měl rád, jsem opustil ať to stálo sebevíc.

Mnoho věcí jsem rozdal a jsem dnes po způsobu žebravých mnichů bohatý myšlenkami, jen si to představte, řekněme, že si budu jednu každou cenit na korunu, na jednu jedinou malinkou korunku se lvíčkem, co má dva ocásky jako nějaká zrůdička. Každičkou vteřinku mě napadne nějaká ta myšlenčička s ocáskem, po korunce za korunku, lidi, vždyť já jsem boháč, jsem král železný a zlatý jako Přemysl Otakar toho jména druhý, mám vlastně totéž jako on, jenže on to měl v prvotních surovinách, kdežto já už tyhle kovy vlastním zpracovány v obrobcích, mám plechovou hubu a zlatou žílu.

Ale žerty stranou, zjistil jsem, že k tomu, abych si pořídil, k čemu mě srdce táhne, jsou mně penízky na draka, teda samozřejmě udělají dobře po těle, což o to, ale člověk přece není jen tělo, že jo, ba chtělo by se říci, že tělo je duši a duchu jen na obtíž, a když to tělo získá návyk na nějaké to dělání dobře, tak duši to přináší jenom trápení. Tělo diktuje duši, jak má zaonačit, aby se tělo zase dostalo ke své droze, kdyby to mělo být jenom dětinské škrabkání na zádech. Poslyšte, ale to vůbec není k zahození, takové umělecké škrabkání dlouhými nehtíky, od ramen až po kříže, to je skoro tak fajn, jako když si olizujete prsty od krasopisně opečeného špekáčku. Znám lidi, co mají absťák na škrabkání a jsou schopni ledasčeho včetně lži a falešných slibů, aby se ke své droze zase jednou dostali.

A tak je mně dnes už jasné, že nic z toho, co bych chtěl, jaksi si nemohu koupit, přijde mně, že věci, které ke koupi jsou, shledávám příliš lacinými a jaksi šmejdózními, abych to vyjádřil kulantně, chápejte, jak kvalitní je láska, úcta, obdiv nebo úslužnost, když si ji kupujete. A může se to balit do jakýchkoli slov, pořád je to kšeft, jakmile se o něco otřou peníze, už nikdy to nebude čisté a z lásky, jako je pomoc cizímu člověku, kterého už nikdy nespatřím. Ty věci, to zboží, které si koupit chci, nejsou na prodej anebo na ně pořád ještě nemám dost odvahy a peněz, a tak pořád obcházím regály a prohlížím si vystavené zboží, a spíš než bych se zeptal, jaké je to zboží, co všechno umí, tak se spíš potichu toho zboží ptám, co na mě říká a jestli by se mu u mě líbilo a tak.

To zboží už se kolikrát i vyslovilo v kladném směru, ale já neměl dost odvahy si je odnést domů a tam s tím zbožím žít po zbytek života, protože už nestojím o zboží denní spotřeby, jsem zklamán všemi těmi zadarmo drahými šmejdy, co se nám všude nabízí, a když ještě je na tom zboží vývěska „Výprodej z důvodu likvidace“ nebo „Akce!“, tak to utíkám pryč jako by mně za patami hořelo, protože tyhle nápisy obchodníci na své zboží nalepují, když hodlají upravit cenu z nekřesťansky předražené na sviňsky drahou.

A tak moje zboží stále ještě někde na mě čeká, možná má dlouhou chvíli a krátí si ji s nějakým jiným zájemcem, možná je stejně nesmělý jako já a moje zboží vzdychá a obrací své černé oči v sloup, doufajíce, že v některém kupci konečně zažehnou ty jiskérky v jeho očích nějaký plamen a ten váhavý zájemce konečně sundá své černé brýle a prohlédne si překvapeně tu nebývalou krásu na denním světle. Ale ne, nesundal si je, všimli jste si, kolik lidí nosí tmavé brýle i za tmy? Nevím, jak se ta porucha jmenuje, ale vím, jak a z čeho vzniká a jak hodně je dnes rozšířená.

No a tím pádem moje nákupy vypadají tak, že já chodím po všech krámech světa a v roli kupce se nabízím vystavenému zboží. To je můj způsob nakupování.