Jak jsem si nechal laserem odstranit chrápání

Napsal mně kdosi do reakce na kterýsi z článků, že si mě čte pomalu a s rozkoší, že to ani jinak nejde. Nevím jak s rozkoší ale s tempem to je naprosto přesný zásah.

Mě nejde číst rychle jako jízdní řád, přeletět mě pohledem jako liduprázdné nástupiště, mě je nutno číst v klidu, pomaličku a s rozmyslem. Je to jako když jdeš neznámou klikatou a zešeřelou chodbou, nahlížíš za každý roh a očekáváš, co tam uvidíš, zda tam leží truhla s pokladem, pitvoří se paňáca nebo je to jen slepá ulička, s takovou opatrností hledačů musíš číst texty našeho dědyna.

Jeho texty se čtou stejně pomalu jako se upíjí grog na chatě, když za oknem zuří vánice a v krbu praská smolné poleno, jak říkám, pomaličku a obezřetně očuchávat slova, rozbalovat je jako bonbony v krabici, je-li tam nugátový, oříškový nebo jenom s fondánovou náplní, já takhle čtu třeba Haška nebo Hrabala, vracím se, odkládám knihu abych vychutnal ten obraz a dosnil si ho po svém, tu jen hrubým štětcem nahozenou situaci, z níž autor už uhání jinam štván vlastní imaginací, ale já ještě chci posečkat pohledem u obnažených ňader té dívenky, která nezkušenému miláčkovi naviguje hlavu do svého klína, nebo představou kapely tak opilé, že bubeník tluče velký buben přirozením, a tak odložím knihu a počkám až obraz dojede až ke střihu a excitace poněkud odezní, abych se znovu začetl.

Jenže pozor!! Velikánský pozor! U mých textů hrozí značné nebezpečí usnutí. A kdo ve spánku chrápete, budete v podezření, že vaše přemýšlení se odebralo do náruče Morfeovy a budete za lháře, budete-li tvrdit, že čtete stále, jen jste se zasnili. Mám své zkušenosti, když hlasitým spánkem dávám svému okolí najevo, že pán tvorstva ulehl k zaslouženému odpočinku. Ne každý je té šťastné nátury, jakou  je obdařena moje drahá ženička, která vedle mě dokáže v takové osudové chvíli usnout. A nikdy osudu nebudu dostatek vděčný za to, že jsem ji potkal. Má ale mým prostřednictvím průpravu, že by mohla klidně relaxovat ve státní zkušebně sirén.

Avšak jednoho dne přetekl pohár a když naši spolurekreanti v chorvatském penzionu začali mít třetí den kruhy pod očima a nápadně hlasitě se vyjadřovali v tom smyslu, že oni si připlatili za klidné venkovské místo a netoužili po keňském lvím safari, bylo jasné, že se s tím musí něco udělat.

Internet poskytl mým zrakům útěšlivý pohled na několik reklamních rozesmátých papul, co po zákroku pana doktora už nikdy nezachráply. Moje ženská si strašně moc slibovala od té laserové operace, slibující odstranění chrápání, nejen snad co do akustických průvodních jevů mého zdravého a zaslouženého spánku, kdy hlasitým řevem vymezuji své teritorium a mám rád, když se v širokém okolí všechno živé choulí pod peřinu, ale přemýšlela i o škodlivosti apnotických stavů, kterými jsem býval zhusta stižen ve chvílích, kdy jsem si otvor do hrtanu zaklopil pokleslým měkkým patrem úplně.

Pan doktor nám barvitě popisoval, jak nebudu moci jíst, tedy polykat, protože živé maso v krku mně to nedovolí, pan doktor laserovač mé ženské z vlastních zkušeností absolventa toho zákroku potvrdil, že jako on zhubnu o nějakých nejméně ne-li víc, a tak si celkem lebedila, jenže ouha, už cesta zpátky jí leccos napověděla, zastavili jsme se v zájezdním hostinci a já tam klidně snědl horkou hovězí polévku a ražniči s opékanými bramborami a nebem, teda oblohou. Jen to všechno bylo tak trošku cítit spáleným živým masíčkem. Práh bolesti, říkáte? Co to je?

Ty dny kolem sedmého až desátého po operaci, ty nejkritičtější, kdy to všechno podle doktora teprve jaksi ožívá a člověk prý nespí, protože se bojí polknout slinu, jak ho to bolí, tak to já už zase tak nějak nesměle cvičně chrápal, a jedl jsem za dva, protože moje paní mně dávala kašovitou stravu jako bych měl namísto jícnu brčko, tak jsem byl po té její kůře vyhladovělý a musel jsem jí zapírat a říkat, že jsem na svačinu v práci měl dvě nožičky jahodového jogurtu, žádné maso nebo uzeniny, pouhé dvě nožičky jahodového jogurtu, a když jsme přijeli na kontrolu, pan doktor zjistil, že jsem mu zase zarostl a nemohl najít jizvu po svém zákroku. Moje vitální funkce jsou poněkud zběsilé a octly se mimo rozsah jeho odborného vzdělání, ale je to vcelku pochopitelné, mám-li žít krátce, musím žít rychle, tři piva za hodinu to odhaduju.

A tak drahý (no vlastně ani ne až tak moc, kosmetické operace bývají dražší) pan doktor reoperoval ještě jednou, tentokrát však to vzal z gruntu a do jedné strany patra vyhloubil zákop, za který by se nemusel stydět sapér Vodička. U té operace jde o to, aby se odstranil měsíček tkáně, jejíž nepřítomnost po zahojení to měkké patro jakoby vyšponuje. A že aby to mělo smysl, tak mně tam pan doktor vyorá pořádnou brázdu ve stylu Přemysla Oráče, však laser to hned zapeče, vlastně zakoaguluje. U mě spíše zakogulaguje. Rozešli jsme se s tím, že za měsíc by mně udělal druhou stranu, abych nezemřel po tom drsném zákroku hlady, než se to zahojí a budu moci zase pozřít sousto.

Co myslíte, jak to dopadlo? Správně, za měsíc dělal obě strany znovu, ještě hlouběji a prohlásil, že víc s tím udělat nemůže, protože už by mně zasáhl tím laserem páteř. No bodejť, za jednu cenu běžný zákrok a dvě reoperace. Jen doufám, že po mém odchodu neroztrhal lékařský diplom a neodešel pracovat do dolů se slovy, že tam se tak nenadře.

Jo, a chrápu dál a o apnoe jsem se už také několikrát úspěšně pokusil.