Kdysi mně přítel položil tuhle sugestivní otázku v kontextu s projektem, na němž tehdy pracoval a já mu přicmrdoval radami, které věc zpravidla dovedly k havárii.
Ta představa však je docela krásná a lákavá, starosvětské prostředí, které miluju, ztichlé a zklidnělé, přemýšlivé a zdvořilé, kde by za použití mírného násilí v mezích zákona ztichli i jinak neutlumitelní pubescenti se svými bouřlivými nekontrolovatelnými výrony smíchu a protuberancemi nejapností. Krásné a lákavé. Dřevěné židle, mramorové desky stolů, na věšáku noviny v ratanových rámech. Čaj a káva v buclatých hrníčkách, poctivá ručně umletá zrnková káva, vedle toho bych tam viděl i modernu, latté macchiatto nebo tramonto či trikolore, bylo by to hozené tak trošku do „latté art“, dneska se s tím umí lidé vyhrát a je to takové mile naivní, destiláty do skleniček na stopce, decentní šum místnosti a poklidné hlasy obsluhy.
Kamarád vrstevník si svého času pořídil přísně prohibiční čajovnu s programem, duchovní a meditativní hudba, poezie, japonské a čínské obrázky, ještě jsem tam nestihl zajít a už byla zrušená, prohibiční čajovna v provinčním městě, splněný sen pošetilce. Když jsem na něj hartusil, že starému šedivému psovi Pospovi by mohl udělat výjimku a dovolit donesený rum, zatvrdil se a řekl, že nikoli, že jeho postoj nezná výjimek, a to mě vystrašilo, kdybych měl tu kavárničku, také bych časem takto radikálně zakazoval číst donesené knihy?
Ale jinak je to pomyšlení lákavé jako prase, jenže já jsem líný jako panda velká a provozovat podobné zařízení je řehole každodennosti, to já neumím, povinnosti u mě mají svůj čas začátku a svůj čas konce, jenže toto je o čase nepřetržitém, nemám na to dost odvahy a píle, puntík.
I když čistě teoreticky bráno, vše se dá ošéfovat a ukočírovat, jak si dnes obohatili slovník ti, co se o to snaží. Jenže právě ty starosti s šéfováním a kočírováním jsou pro mě nepředstavitelné, protože znamenají permanentní nikdy nepolevující kontrolu chodu podniku. Jakmile jen trochu polevíš, můžeš to zabalit, to mně jistě potvrdí každý, kdo zaměstnává byť jen jediného člověka.
A tak já raději přemýšlím, jak ošéfovat a ukočírovat vlastní hlavu. Jsou samozřejmě věci, které ve své hlavě ošéfovat a ukočírovat nedokážu, například taková tornáda, povodně nebo ženy, ale když si člověk jen tak trošinku začne kralovat ve své pohádce, je ten život docela snesitelný. A v podstatě to chce jen nesnažit se šéfovat tomu, co ošéfovat nemůžu. Prosté, že? Už to slyším: „To jsou na prd řeči, všechno jde, když se chce!“
Ale ano, všechno jde, jen se dostatečně zabejčit, jenže pak poznenáhlu zjistíš, že jsi poněkud osamělý, protože nestačí být tvrdý na sebe, musíš tam chtě nechtě přibrat i své okolí. No a pak zjistíš, že svým rozhodováním měníš osudy lidí, že měníš i osudy lidí, na nichž ti záleží a jejichž osudy jsi původně ovlivnit neměl v plánu. Jenže jsi musel, vše pro firmu. Neumím nařizovat a o všechno daleko raději poprosím.
Snad jen v dětství pro své bláznivé nápady jsem býval to, čemu se říká spiritus agens, takový ten vůdčí duch, škoda jen, že to vždycky někdo (ale jen výjimečně já sám) odskákal na zdraví, na majetku, na pověsti, ale sranda byla vždy taková, že bychom se smáli až bychom se za břicha popadali, kdybychom ovšem v té době nějaká břicha měli a tak nám nezbylo, než se řehtat jako houpací koně.
Když o tom tak přemýšlím, na druhou stranu mnozí lidé vlastně nechtějí svobodu, rádi přenechají zodpovědnost za vlastní budoucnost někomu jinému, tento typ chce jistotu, se svobodou se musí umět nakládat a to umí málokdo, jen se podívejme, jak rychle nám zvlčili rychlokvašení mocní, a nemyslím tím podnikání obecné, mám na mysli ty nenechavce, podnikající v politice.
Lidé po svobodě pořád volají, ale v podstatě se jí bojí. Stává se, že nářkem maskují spokojenost, aby jim jiní nezáviděli, protože svým úzkoprsým mozkem se neumí se závistí vypořádat jinak než ublížením spokojenému, zátočiny lidské mysli jsou sice nevyzpytatelné ale velmi průhledné.
Obecně je to nejspíše tak, že si stěžují ti hloupější, protože takřka o všem důležitém ve svém životě rozhoduji přece já sám, tak na koho mám žehrat, no ne? To bych o sobě jinými slovy tvrdil, že jsem vůl, kdybych tvrdil, že se mám špatně.
Daleko příjemnější je smát se, ale to zase chce určitý duševní rozhled a také svého druhu statečnost, kterou mnozí nazvou lenost. No, nevím, zkuste být tak líný, že živoříte, to není žádná sranda. Strach a nejistota je choroba, co ty navenek po svobodě volající milovníky submisivnosti tolik bolí. Když má v sobě člověk jen trochu statečnosti, hned se jinak chová. Stejně jako krátkozraký se nemůže divit, že netrefil na lovu jelena, tak se bázlivý nemůže divit, proč není milován a šťasten.
Ale kavárničku? Ne, děkuji, nechci, protože neumím.
