Camera obscura, pradedecek vsech tech nasich modernich masin.
Byl dlouhý čas, kdy jsme s přítelem mluvili a mluvili, protože se nám nějak nedařilo udělat svou ŽIVOTNÍ FOTKU, sedávali jsme spolu, on tak o pětadvacet let mladší, nikdy se přátel neptám na věk, někdo to při řeči řekne sám, někdo se tomu údaji jaksi vyhýbá, u někoho mě to zhola nezajímá, je to různé, mí přátelé mohou být cokoli jen nesmí být mluvkové, to obstarám sám.
Kdysi jsem jeho ženě řekl, že se mně zdá, že se dnes jogurty dělají do příliš velkých kelímků, že mívám chvíle, kdy už nedokáži sníst na posezení celý jogurt, popisoval jsem jí to slovy: “Dnes už jsem syt, neměl jsem chuť na maso a tak jsem si dal dietní vepřový páreček (tam maso není), bramborovou kaši a okurku, jako zákusek škvarkový koláček a Yoplait Cremi Light Opilé rozinky. Vyřiď Herbertovi, že jsem si ani nevšiml, že by výrobci nějak zmenšili kelímky, mám pocit, že některé jogurty ani nedojím, už si ani nebrávám ty normální 500 ml ale ty menší 380 ml, je fakt, že po obědě už člověk tolik nepotřebuje, ale to mě Herbert udivuje, že mu připadají malé!“
Ta můra se vám smála a pak mě začala vysvětlovat, že normální lidé si kupují jogurt v kelímcích o obsahu 125 až 150 ml, to jsem se zase začal smát já, to je jako bych šel na oslavu a nesl oslavenci koštovku vína. Takovou tu malinkatou skleničulinku, co se jí dráždí vinaři ve sklepích, když se chtějí opít co nejpomaleji. My s Herbertem ale mohli začít mluvit o čemkoli a vždycky jsme skončili u fotek, mluvili jsem o babách, baobabech, vesmíru, tlačících botách, tlačence a vždycky jsme skončili u představy, jak by se to, o čem mluvíme, dalo vyfotit.
Kdysi jsem rozebírali, zda má smysl pro fotky z ulice pořizovat předsádku, já mu tehdy tvrdil: “Podle mě nemá cenu, stejně musíš jít blíž, jestli se stydíš dovolit se vozíčkáře, jestli jej můžeš mít v záběru, tak ho raději nefoť, totéž ta baba s čoklem, když budeš slušný, ještě ti zapózuje, z dálky se málokdy podaří udělat dobrá fotka, tam nepomůže dlouhé sklo, to tam chceš běhat se stativem? 135 mm ekvivalentu je tak nejvíc, co udržíš z ruky, aby to šlo zvětšit na rozumný formát, jinak opravdu jen na ten ubohoučký monitor, a to ještě musíš použít minimálně 1/500 sekundy kvůli obrysové neostrosti.“
“Tys vždycky věděl, co můžeš a nemůžeš vyfotit, jak to můžeš a nemůžeš vyfotit?“ nedal se Herbert. To jsem si vždycky vypláchnul jako u zubaře rumem a řekl mu třeba toto: “Ale ani ne, pán zpravidla nevěděl, co si může s tím železem, co má v ruce, dovolit a co ne. Jen kafrá o tom, jak se to má dělat, tehdy zdaleka netušil, že oko vidí úplně jinak než objektiv, oko navíc je řízeno mozkem a když bude chtít vidět jen tu dívenku uprostřed davu, uvidí ji a žádných padesát lidí kolem nebude to oko rušit, když se jí bude pokoušet zahlédnout průramkem trička něžnou oblinu ňadérka.
Jenže když stejný záběr pořídíš foťákem, budeš mít popředí plné elefantích tupých hlav a onu dívenku aby hledal lupou, a ňadérko... darmo mluvit, nic tam není, jen tři čtverečky neboli pixely, musíš se naučit záběr vidět jakoby hledáčkem a nesoustřeďovat se pouze na objekt, tys svýma očima viděl jenom ženskou s dalmatinem nebo vozíčkáře, jenže byl´s soustředěný jen na ně a neuvědomil si, co všechno k tomu nemilosrdné chladné sklo vezme s sebou, dají se takové záběry dělat i s 50 mm, o hodně líp se 135 mm objektivem, jenže musíš o hodně blíž k objektu, vzít do popředí detail a zbytek kreslit pomocí perspektivy.
Abych byl srozumitelný, tu babu s čoklem nesmíš brát rovnoběžně s vodítkem ale v ose vodítka, lhostejno kterým směrem, buď hlavu čokla jako popředí a ji jako druhotný ustupující objekt nebo naopak, ale nikdy oba dva jako dva konkureční zájmové body jedné fotky, divákovi způsobíš ve vnímání zmatek v tom, o čem vlastně ta fotka je, řekne si baba s čoklem, no dobře, a co jako, ty musíš vzít její soustředěný obličej v popředí a odvrácenou mordu znechuceného čokla v pozadí jako obraz míjení se, nebo totéž naopak, musíš se pokusit tím obrázkem něco sdělit, takové popisné záběry jako jsi odtud přinesl, byly dnes uveřejněny v okresním plátku, jenže to dělal reportér, který ještě ráno fotil sloup, co na něm zařval ten devatenáctiletý kluk, pak ještě nově natřenou lavičku v parku, zničenou sprejery, a zítra ráno jede udělat rozhovor do textilky s propouštěnými tkadlenami, no a šéf mu řekl: "Jo a vem si foťák a přivez nějaké obrázky, nebudeš toho muset tolik drásat."
