Řekl jsem mu tehdy něco v tom smyslu, že jsem se nad mým vztahem k hrám obecně příliš nezamýšlel a nejspíše to tehdy byla pravda. Dnes, kdy mám za sebou rodičovství, už bych musel mluvit přece jen trošku jinak. S dětmi rodiče hrávají nějaké společenské hry. Člověče, nezlob se!, dámu nebo nějakého toho zamrzlíka s kartami. Oblíbený záchod, evropskou karetní variantu japonské hry mikado s tyčinkami. Ale jinak, říkal jsem mu, na hry, člověče, nějak moc nejsem, nikdy jsem se moc nenaučil hrávat, byl jsem doma sám a tak nebylo s kým, tyhle návyky se budují v dětství a já je nemám.
A tak jsem se k společenským hrám jako takovým dostal poměrně pozdě. Předškolní léta jsem strávil prakticky celá v potoku, protékajícím naší zahradou, odkud mně naši vyndávali až s příchodem prvních mrazů. To nebylo dětství, to byla jedna velká bojová hra. Nějaké Člověče nezlob se mě nemohlo zaujat. Na školách od té nejzákladnější byly už zcela jiné starosti než nějaké plané hry, tam se žilo na plný céres a na vážno, to nebyly nevinné hry dětí, naše iniciativa a vynalézavost v tom, jak trávit volný čas, byly bezmezné. Ta píle, s níž jsme budovali své dětské přehrady a lanovky, se dnes už nenajde. A pak pubertální věk s láskami a sportem, dennodenně dvě hodiny na tréninku, mládí v poklusu by se to mohlo jmenovat. Až na vojně jsem měl příležitost trošku zvolnit, protože před vojnou jsem spával denně už jen pár hodin, tak narvaný program jsem míval. Ten první měsíc, tzv. přijímač, který mí spolubojovníci považovali za zabíračku, já relaxoval a přibral šest kilo.
Ve vojenském světě byl na politickovýchovné světnici kulečník, ale to si umíte představit hru na pévéesce, jak se tomu místu říkalo ve vojenském argotu. Kdykoli tam mohl vletět a překvapit vás nějakým nesmyslným rozkazem potrhlý důstojník (zajebaný lampasák v naší tehdejší vojenštině). Byl tam také takový ten limonádový a tatrankový bar, sjížděli jsme se tam coby mazáci (jako bažanti jsme směli na pévéesku jen na televizní noviny) topinkami, udělanými na ukradené pánvi z ukradeného chleba na ukradeném sádle ochucené ukradeným česnekem. Jen sůl nebylo potřeba krást, tu jsme si poctivě vzali při směně v kuchyni.
Od té doby mám rád karambol, tyhle děravé americké stoly nemusím, na exhibice se v televizi podívám, ale nijak nadvakrát mě to nebere, nejraději mám kvartu, oni jí v televizi také říkají triband, je to taková maturita mezi kulečníkáři ale vysoká škola, to je snooker. Jednak je skvělý pro svůj obrovský stůl a titěrné koule proti poolu nebo kvartě, poměr velikosti stolu dvanáct stop dlouhého a relativně maličké koule je prostě úchvatný. Tady se musí promyšleně nahrávat na každý další strk, to jsou mnohdy úplné šachy, bez hrabiček se neuhraje ani prd a snooker se říká takové pozici, v jaké hráč předává hru soupeři a ten má co nejobtížnější pozici, barevnou kouli, do níž musí bílou koulí hrát, skrytou za jinými. Nezasvěcenému taktická hra může připadat nudná. Kvarta je efektnější, vypadá to jako hra kouzelníků, protož strk koule-třikrát mantinel-koule, to je hra pro skutečné hráče. Ti kluci, co tady v hernách hrají na stolech metr krát dva pool, karambol na čtyři koule a podobné srandy, by na tom velkém stole byli ztraceni.
Karty mě také nikdy nějak neuchvátily, i když ten mariáš, prší a sedmu jsme jako kluci hrávali, ale kam jsem přišel, tam se hrával mariáš ve třech, hráči sice byli čtyři ale hráli jenom tři a čtvrtý pauzíroval, a to nebyla tak zajímavá hra jako ve čtyřech, ta se mně líbila víc, ale jak říkám, že bych to vyhledával, to ne, čas od času se nechám zlákat na kanastu nebo žolíky, ale to jsou prakticky jen dovolené.
Šachy jsem měl svého času na mobilu, byla to taková didaktická verze, když táhnu, tak on mně ohlásí že hraje sicilskou a teprve táhne, tak jsem si s ním sem tam zahrál ale na tom displejíčku mně to jaksi nešlo, snad jen jednou nebo dvakrát jsem jej porazil a to tam byl nastaven střední level, dámu bych si snad občas zahrál, možná i scrabble, jenže to není hra pro nezasvěcené, kdo neví, že nejdražší slovo pro tuhle hru je XÚ, tak nemůže vyhrávat, slovní zásoba moc nepomůže, pokud člověk nezná tyhle pitomosti, to je tak cesta se se soupeřem do krve zhádat a o to u hry nestojím, na to byl vymyšlen box a zápas.
Hazard naprosto ne, zvláště když vím, kdo je v pozadí sázkových her a kasin, jednou jsem absolvoval poměrně nákladný ale zato naprosto spolehlivý rychlokurs odnaučování sázení, kamarád přišel s absolutní tutovkou, na níž se nabalí každý blbec, tak jsem mu dal tisícovku, což tehdy bylo jako dnes pět, on je na tu tutovku vsadil a já o ni přišel, protože tehdy Sigma Olomouc naprosto překvapivě s úžasným kurzem porazila Hamburger SV na německé půdě. Ano, nabalili se na tom všichni, ale ti, co věděli, že to takhle dopadne, já bohužel patřil do skupiny sponzorů a ne přímých účastníků té hry.
Jedl jsem před chvílí uzené šproty z konzervy a přemýšlel, jaká neskutečně trpělivá ruka rovná ty malé pidihajzlíky do krabičky tak aby byli ocásky cik cak a aby vedle tlusté ležela tenká, no to mně poserte prsa, jestli na to někdo vymyslel mašinu. A jak to souvisí se hrou? No tak, že si s tím ta mašina nebo nějaký nepředstavitelně trpělivý lidský tvor neskutečně vyhráli.
