Houbaři a jiní chuligáni

Přirozené plody pozemku, totiž  užitky takové, jež pozemek ze sebe  vydává,  nejsa  vzděláván,  jako:  byliny,  houby a podobné, přibudou vlastníkovi pozemku, tak  jako všechny užitky pocházející od zvířete přibudou vlastníkovi zvířete. Obecný zákoník občanský z roku 1811.

Kdo z nich vyrostl?

To svého času povolala Marie Terezie asi deset profesorů, jimž zadala úkol, aby dali občanský zákoník, který nějak víceméně samovolně vznikal asi čtyřicet let, dohromady. I spojili profesoři své hlavy v jeden zápřah a vytvořili dílo, které třeba v Rakousku platí dodnes, samozřejmě poněkud modifikováno.

Ne tak u nás, my jsme museli najít jakýsi kompromis mezi socialismem a kapitalismem a tak se nám nad hlavami v podobě Damoklova meče - lesního zákona, objevila zrůda, která sběr lesních plodů povoluje, ale za podmínky, že tímto sběrem nebude ničen les a nasbírané plody poslouží pro osobní potřebu nikoliv ke komerčnímu účelu. No, dobrá, pak už je jen otázka do pranice, zda potřebuji po celou sezónu den co den sebrat 250 hřibů a být v okresních novinách jejich nepříčetným dopisovatelem oslavován jako nenažraná stvůra. Zda potřebuji mít zavařeno 250 sklenic hub nebo borůvek. Opravdu budu denně duznit maso na houbách a zajídat je borůvkovým koláčem? No, něco z toho mohu rozdat po rodině, ale prodat, tam už bych narazil. Překročil bych tu podivnou mez osobní potřeby.

Jako děti jsme o tomhle příliš neuvažovali, když jsme pro naše bobří stavby v potoku potřebovali nějaký klacek, bez ptaní jsme doma získali sekeru a onen trámec si neobyčejně jednoduše ukradli. Ostatně, většina z nás do lesa chodila s rodiči, když se „dělalo“ dřevo na zimní otop, šlo o těžbu označených stromů svépomocí za mírný poplatek. Že se tam připletl i vhodný strom neoznačený, bylo v té době jaksi normální. Vánoční stromečky se tehdy snad ve vesnickém obchodu u nás ani nevyskytovaly. Šlo se velejednoduše s pilkou do lesa. A jak jsme se zlobili na zlého hajného v televizních pohádkách, který vyháněl z císařského nebo panského lesa hodné babičky bylinkářky, které zdánlivě netušily, že překročily už hranici mezi veřejným a soukromým lesem. § 287 císařského patentu (říšského zákona) č. 946 ze dne 1.6.1811: "Věci,   které   jsou   všem   členům   státu   ponechány   ku přivlastňování, slovou věci ničí. Ony, kterých se jim dovoluje jen upotřebiti,  jako:  silnice,  veletoky,  řeky,  přístavy  a  břehy mořské, slují  obecný čili veřejný  statek. Co je  určeno ke krytí státních  potřeb,  jako:  mincovní  nebo  poštovní  a jiné regály, komorní statky, horní  a solné doly, daně a  cla, nazývá se státní jmění." Nedivte se přístavům a břehům mořským, tehdy jsme moře měli.

Jenže babky kořenářky zatraceně dobře věděly, jak to s plody je, byly na okrajích lesů tehdy i v pohádkách hraniční kameny jako krávy, co se o ně vždycky opíral nebo na nich seděl kouzelný dědeček, aby Honzovi ukázal za půl krajíce suchého chleba cestu, kterou se dá dojít bohatství a ruku princezny jako danajský dar k tomu jaksi nádavkem. To až socialismus ty šutry zničil, aby mohl všude.

Dneska však jsme socialistická svoloč, chovající se k cizímu bez rozdílu stejně bezohledně, ať jde o statek veřejný či soukromý. Když jsme vysedli na dovolené u moře z autobusu, tehdy jsem netušil, jak to chodí a naivně jel autobusem, že jako nemusím celou tu štrapác odřídit, žejo. Nenapadlo mě, že se budu tolik stydět, když moji milí spolúčastníci zájezdu se uprdelili na zídce před vilkou u cesty. Jak se divili, že je majitel přišel upozornit, že je to jeho majetek. "Aby ses neposral," bylo tak nejslušnější. Mně přišlo, že se pohybuji v panoptiku. Jinak docela chytrá ženská oškubává z chodníku přes plot majiteli větvičky s květy a semínky nějakých kytek, plody apod. a považuje to za úplně normální, nebo snad za suvenýry. Chtěl bych ji vidět, jak s úsměvem sleduje zájezd školních dětí na své dozrávající třešni. Úzce z tohoto pohledu bráno, neměla válka nikdy skončit, neboť tehdy bylo drancování trestáno zastřelením. Bez soudu.

Opravdu je pro mě až nepochopitelné, proč se lidé chovají tak zvrhle, jakmile domněle vstoupí do anonymity davu. Přitom je to hloupost, naopak z ní jako cizí elementy vystoupí, možná právě to je dráždí k chování přepjatému, nepřirozenému. Doma možná jsou to docela slušní lidé, chovají se s úctou k lidem a jejich majetku a jen ta nejistota, pramenící z cizorodosti prostředí, jež je obklopuje, způsobuje u některých jedinců takovouhle křeč domnělé svobody a beztrestnosti. A jak bylo poznat, kdo jaký je, jen z toho prostinkého obyčejného chování, přesněji vychování.

Ty prostší povahy chodily se sklopenou hlavou a hledaly si kamínky a mušličky na památku a večer vždy se navzájem chlubily svými nálezy a nápady, jakže si ony poklady doma adjustují do skleniček s korkovou zátkou v širokém hrdle, rozsypané na troše bílého písku, no a poslední den před odjezdem své neopakovatelnosti tyto šťastnější povahy nemilosrdně vyházely, protože nazpět se zpravidla jezdí stejným obyčejným busem jako na cestě tam, a nikoli kamionem.

Povahy poněkud méně šťastné vehementně rušily držbu a lezly domorodcům málem do oken otrhávat okrasné, užitkové nebo i docela plevel, tyto zmírající stvoly pak sušily a věšely v pokojích a na balkonech aby je před odjezdem stejně nemilosrdně vyházely, tentokrát nikoli pro jejich nekřesťanskou váhu, nýbrž pro neskladnost.

Ergo kladívko: Houbaři a borůvkáři doma se chovají stejně chamtivě i jako turisté. A tak snad ještě jednu krystalickou a věčně platnou větu z onoho říšského zákona, který bohužel upadl v zapomnění:  § 48: Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou učiniti platnou manželskou smlouvu.