Hlupák je každý, kdo je viděn očima hlupáka

Četl jsem kdesi: Člověk je třeba dementní ale podívá se na sebe tím dementním mozkem a vidí génia.

Nejobtížnější na celé předcházející větě bylo pochopit, že jsem oboje, dement i génius, že všechno, co je lež, je i pravda, že jako jsem méně než nicotné zrníčko písku v pískovišti vesmíru, stejně tak jsem jediný myslící mozek ve vesmíru, jediná rozumná entita, uvnitř níž je uložen ten vesmír a že tu budu i když tu nebudu a naopak.

Nic z toho, co vím a nač myslím, nemá pro nikoho dalšího žádný smysl a cenu. Co kdo má z mých snů? Mohu vám vyprávět tisíc let o tom, jaká skvělá postel je mořská voda, a že mým snem je někdy zakusit vrcholné blaho a usnout vleže na vodě, při každém pobytu u moře se o to pokouším. Když do vody vkročíte poprvé vy, je vám všechno to moje snění, co jsem vám popsal, takříkajíc na prd. Zmáčíte si účes, vlna vám šplíchne do obličeje a zalehne vám v uších. Můj sen pocítíte jako venkoncem nepříjemný. A to jsme u celkem jednoduchého pocitu jako je sen. Ale člověk má k dispozici daleko složitější stavy duše.

Podle brazilských vědců existuje v levé části přední hemisféry lidského mozku „centrum morálky“, jež označili jako Brodmannovu oblast 10. Experimenty vědci prokázali, že při dočasném vyřazení tohoto centra z funkce nedokáže člověk rozlišovat morální sféru od ostatního jsoucna. Dobrá, no a co z toho vyplývá? Kdyby bylo v lidských silách nějak přeformátovat lidský mozek, chovali bychom se jako známá čínská terakotová armáda, v níž je zastoupeno po tisících kusech jen několik málo vzorů? Týjo, není pak lepší už přímo lobotomie? Zřejmě to naštěstí hned tak nepůjde a tak dva bratři, jednobuněčná dvojčata, kteří se po válce vracejí z vyhnanství a najdou svůj dům v rozvalinách, stále ještě mohou naplňovat pojem spravedlnost rozdílně podle svého morálního založení, svého svědomí; jeden se chopí zbraně a jde se mstít, druhý naopak odchází do humanitárního sboru pomáhat všem potřebným.

A tak se zájmem božího prosťáčka sleduju posuny hodnot, co se ve mně s přísunem informací pořád přesýpají, trošku to připomíná stavební míchačku s betonovou směsí, přisypete cement, bude tvrdší, přidáte štěrk, bude se víc drolit. Vlastnosti téhle směsi se mění podle složení jejího obsahu ale jsou ve mně směsi, které jakkoli mají předem daný obsah, přesto se mění. To je pak ten vnitřní svět jako panoptikum, kde se vystavují zvláštnosti, abnormality a zrůdnosti. Znáte takové to kukátko z pouti? Krasohled jsme mu říkali. Tak takhle se někdy chová můj svět.

Obsahuje pořád daný počet sklíček ale jen já určím, jak jím budu otáčet a jaká poloha předurčí obrazec, kterým se nechám okouzlit. Například dnes mně krasohled dal nahlédnout do nitra plátku opečené uzené krkovičky s bramborovým salátem a jako dezert punčový jogurt, to se nedá popsat, to se musí zažít. Pootočím a namísto nevolnické roboty se po obědě nechávám obšťastnit od snědé neřestné Orientálky s potlačeným dávicím reflexem anebo vyvinutou a trénovanou jemnou motorikou svalstva pánevního dna anebo jen tak postaru s ní prostě uzavírám na chvilku urogenitální přátelství.

Dobrá, nečertěte se hned. Chtěl jsem jen říct, že pojmy jako morálka, čest, etika, spravedlnost, moudrost, hloupost, láska, obětavost, píle, lenost, jsou tak relativní, že o každém z nich lze diskutovat jen v určitém kontextu jediného konkrétního člověka v jediné konkrétní situaci.

Vždycky jsem rád chodil do hospod, moje dcerunka obdivuhodná mě kdysi velmi pregnantně usadila, když jsem se holedbal svými kamarádíčky z mokré čtvrti, popsala můj barový život velmi milosrdně jako postup od netříděných opilců v hospodě k tříděným posluchačům mých rozprav. Totiž že přednáším jen těm, co chválí. Já mám rád, když se lidé baví a tak pronáším směšná slova nebo směšné věty, pitvořím při tom hubu i tělo, jen aby se bavili. Ona však viděla velmi přesně, že bavím lidi pro chválu a popularitu na mém malém hnojišťátku. Zásah. Nejsem žádný altruista, jsem egoistický sobec a dělám to pro vlastní potěšení a nikoli proto, že bych měl nějaké přihlouplé nutkání lidi obšťastnit veselou chvílí. A já jí tehdy dávno naivně oponoval: „Ale i od opilého chlapa se může člověk leccos dozvědět, jistěže nesmím čekat filozofické traktáty, ale příběhy živých lidí. Často se dovíš, co bylo tou směrovkou nebo směrovkami, které nás přivedly k jednomu stolu, dovíš se, žere-li jej totéž co mě anebo jsme úplně jiní, člověk tam nechodí ani tak pro poznání jako pro podněty.“

Když jsem se chtěl v hospodě něco podnětného nebo chytrého dozvědět, chodil jsem do divadelního klubu nebo místního rockového doupěte, než se v divadle začali slézat nezajímaví snobové a v rockpubu začal hrát hiphop a d&b. Hospodský zjistil, že jej uživí jen mládež, staří rockeři už vymírají a ti, co žijí, nemají už tu výdrž, a tak svou hospodu hbitě přeškolil na jiný styl hudby. V takových zařízeních se před tím přeškolením scházeli mentálně nadmíru solventní hosté, ale já k tomu míchal vždycky i ty čtvrté cenové skupiny, právě pro ten nezaměnitelný šmak opilců a jiných vágusů, kteří jsou také velice zajímaví a inspirativní, protože začínali stejně jako my a podívejte se, kam to dnes dotáhli.

Dcerunka roztomilá umí přesně vyhmátnout, co mě kam táhne, nejspíš proto, že se nemusí cítit jako dcera ale spíš jako kámoška, může a říká mně věty, které já bych svým rodičům nikdy říci nesměl, oni byli z generace, která nehodlala akceptovat fakt, že upřímnost a úcta se nevylučují, že pod uhlazenými slovíčky se častěji skrývá ošklivý obsah než naopak. A tak až od ní uslyším, že všechno jsem dělal a dělám dobře a správně, zavětřím. Protože to už bude vědět ona něco, co já nevím. A nejsem si jist, zda to budu chtít vědět.