Hele lidi, nechte chvilku zmatku…

Takřka každý starší i několik mladších z našeho zdejšího grafomanského kroužku zavzpomínalo na okupaci v osmašedesátém a mě napadlo, že bych se mohl ke stádu připojit.

Nebyl jsem tehdy v republice a tak vlastně ani na vlastní kůži nevím, jak probíhaly ty první hodiny. Ovšem po otevření hranic ten návrat byl také hodně výživný, už od státní hranice kolem trati rozmístěné jednotky, náklaďáky a tanky, v Bratislavě na nádraží ozbrojení rudoarmějci po nástupištích a na nadchodu, nevím, zda to bylo jen proto, že přijel Balt-Orient Expres anebo tak vítali i osobák z Malacek.

Nejsilnější vzpomínku na první hodiny obsazování mám, když v československém rozhlasu hráli naposled českou hymnu před ukončením vysílání a říkali, že už slyší vojáky na schodech před studiem, tehdy staří chlapi s šedými vlasy stáli v bílých nátělnících ve vojenském pozoru kolem malého tranzistorového rádia a plakali.

To je na životě to nejrozumnější, že čas za tebe řeší nevyřešené, nesmíření se nebo poddání se okupaci vojsky pěti sousedních států (o to je to horší, že to nebyl samotný Sovětský svaz, celá Varšavská smlouva krom Rumunska se proti nám spojila) stejně jako přírodním zákonům. Ti nepoddajní skončí s kulkou v těle v prvních minutách, jiní nepoddajní zemřou vlastní rukou, někteří veřejně. Z některých se pak vyrobí symbol. Jenže jak vychladnou hlavy, s odstupem času začnou se ptát: „A proč nebyly vyrobeny symboly z těch důstojníků, kteří po obdržení rozkazu ke složení zbraní otočili hlaveň své osobní zbraně proti sobě?“ Kolik jmen buddhistických mnichů, kteří se v té době v Indii na protest proti životu v područí upálili jen za rok, je vůbec někomu známo?

A pak jsou zde poddajní, dusící bezmoc v sobě, ti zajdou bídně zpravidla na prasklé žaludeční vředy. Co k tomu dodat, všechna patetická slova byla již dávno stokrát vyřčena ústy dramatiků a všechna falešná a líbivá ústy politiků. Stále novými slovy se omílá stará scéna z Bertolda Brechta: „Nešťastná země, která nemá hrdiny!“ – „Nešťastná země, která je potřebuje!“

Vždycky mě zaskočí, jak lidé dokáží si krátit život, jakoby si neuvědomovali, že zítra to mohou být oni, kdo bude někomu chybět. Zní to možná hloupě, ale já zastávám názor, že je třeba přežít a žít, aby mohl člověk něco vykonat, mrtví hrdinové jsou vzpomínáni toliko o výročích. A ankety obrácené k historii usvědčují národ z toho, že ani o výročích ne.

Já se snažím žít co nejdéle, docela prostě proto, abych svým blízkým neublížil svou smrtí. Ale když už se zemřít musí, tak to musím vzít jak to je, prostě někdo zemře a jiný žije, nic víc. Když mně zemřela matka, tak večer po pohřbu jsem šel na pivo, a to mně bylo pouhých 30 let a už jsem tohle měl v sobě vyjasněno. Kdo se cítí být práv a chce vážit, jestli je mně po ní více či méně smutno než jinému po jeho matce, když on chodí na hřbitov předvádět svou slabost a okázalé hloupé rituály a já ne?

A podobně jsem přijal i zprávu o okupaci. Tak jako se poddávám dešti a nechám stékat kapky po lebce, nemaje v tu chvíli možnost využít přístřeší či použít deštniku, stejně tak přijímám okupaci. Jednu jako druhou, tehdy jako dnes. Mám snad hlavu Ludvíka Svobody, Eduarda Beneše nebo Alexandra Dubčeka, abych mohl soudit jejich dávné skutky? Když nevím, co tehdy věděli oni, plácám dnes hlouposti, jak se na blozích dosti často v uplynulých dnech stalo.

Vezměte to objektivně. Žijeme snad dnes něco jiného než diktát jiné velmoci? Já netvrdím, že se ta velmoc nějak konkrétně jmenuje, ta velmoc se také může jmenovat banka nebo burza. Moji rodiče se učili ve škole česky a německy, já se učil česky a rusky, mé děti česky a anglicky a mí vnuci česky a čínsky. Ještě chcete mluvit o svobodě malého národa? Tu každý máme jen uvnitř sebe sama. A pokud ji nemáme tam, nenajdeme ji nikde jinde na světě, i kdybychom emigrovali do Ohňové země.

Život a smrt nedávají půjčky a záruky, člověk se narodí, aniž by chtěl a zemře zhruba ve stejném duchu, až na pár výjimek. Byl jsem už u páru smrtí, smrt je vždycky zlá a ve válce navíc dává množstevní slevu, devalvuje na banalitu, ale pravda to není, každá je zlá, jen je jich ve válce moc na jednom místě a tak člověk otupí. U smrtelných zranění si tu hrůzu užijete z první řady, abych to řekl jako v divadle, nejnemilosrdnější smrt měl studnař před zhruba pětatřiceti lety, kterému se utrhlo lano a spadl asi z deseti metrů na své pracovní nářadí na dně studny, celou hodinu nebo kolik, špatně se to odhaduje, než do těch kopců přijela záchranka, řval bolestí a neztratil vědomí, řval, ať na něj něco hodíme, že to nevydrží, ať jsme lidi, prosil nás o smrt, a ten pohled na šedý obličej s rozkousanými rty, když jsme ho konečně vytáhli, ten byl opravdu jen pro otrlé fronťáky.

No a bylo potřeba od té studny odejít stejně jako přežít okupaci a večer jít na pivo, zkusit zapomenout, stejně na to nikdy nezapomeneš, nikdy na to nemůžeš zapomenout a tak se s tím pohledem na ozbrojené cizí vojáky na tvém náměstí stejně jako na roztříštěné kosti trčící ze zablácených holínek musíš naučit žít, jinak budeš mít noc co noc noční můry, jako mají někteří lidé, co zažili podobná psychická traumata, nezávidím jim a jsem rád, že to mám v sobě zavedeno tak, jak jsem to zavedl v prvních bezesných nocích po prvních úmrtích blízkých. Nebo po okupaci.

A ještě maličkost, za mých studií se říkalo, že když národ chce, aby se na nějakého autora opravdu spolehlivě zapomnělo, dá ho do školních osnov. Dnešek s obsahy a referáty ze všech možných autorů na internetu tomuhle tvrzení dává za pravdu. Pokud studenti budou učeni stahovat historii o okupaci v osmašedesátém a kompilovat o ní školní práce, bude pro ně stejně přitažlivá a budou o ní vědět stejně mnoho a podrobně jako o potlačení povstání selských stavů v květnu 1680.