Napadlo mě, když jsem si to šustil spadaným listím ráno za tmy parkovými uličkami směrem do města, jak je to v přírodě moudře zařízeno.
Každý, každičký druh má svého predátora, který zařídí, aby se druh nepřemnožil a aby byl zajištěn potravinový řetězec.
I když jeden obratlovec vyššího řádu, člověk moudrý, povolává sám sebe do role ředitele této rovnováhy, mocná matička příroda si to se šviháckým pohvizdováním kočíruje jak sama chce. Prostě přemnožený druh si sežere všechnu potravu a vyhyne. A má šmytec.
Ale při tom se nedá říct, že v tom našem parku by kaštany byly bůhvíjak přemnoženy, ba nedá se říct ani, že by jich tam bylo víc než nějakých pět, možná osm, ale přesto matinka příroda už pocítila, neptejte se mě proč, ohrožení a seslala na ty Goliáše predátora, malinkého Davida jménem klíněnka jírovcová, který jim to listí vždycky k podzimku vyrychtuje tak, že tam stojí ty majestátní stromy nahaté jako kostry v anatomickém ústavu akademie věd, jen místo rozverných studentů se jim hrabou v podpaždí všetečné veverky.
Takový nahatý kaštan může možná být zajímavým modelem pro malíře nebo fotografa, ale v duši pokašlávající, slzící a posmrkující, nevyvolá teplo ani kdyby se nějakým zázrakem samovzňal (no, není to slovo z bůhvíjak zvukomalebných, ale jaké krásy slova se chcete dočíst v požárních směrnicích).
A tak jako každý podzim obchází ty kaštany smrt v podobě malé píďalky nebo co je to za potvůrku, tak i lidstvo, byť stále ještě nějak zásadně nepřemnožené, obchází s krvavými zuby jeho predátor. Nehledí na roční období a nepotřebuje kupodivu žádnou potravu. Jmenuje se chamtivost.
