založil v roce 1701 malou osadu Ville d´Etroit, tato vesnice později získala název Detroit a rozrostla se. V roce 1902 v ní Henry Martin Leland založil malou továrnu a na počest francouzského dobyvatele ji nazval Cadillac.
Antoine de la Mothe Cadillac
Včera na mě cosi jakoby lezlo, tak jsem si uvařil grog zpustlých námořníků, který, jak je všeobecně známo, se chladí neustálým přiléváním rumu, a bylo to vykoumáno, zase to slezlo, dá se říct, že vojska postupující zarputile směrem ke kosodřevinné kótě, spočívající v pozici viklanu na mém krku, to vzdala a jako Brancaleonova armáda kvapně ustoupila nazpět směrem do těla, kde si to s nimi vyřídily oddíly pořádkových sil, podporovaných rumovou smrští. Dá se také vyjádřit naděje, že v duchu všech prognóz příslušníků kruhů, mému tělu blízkých, lze usoudit, že nápor bude odražen a tito příslušníci pořádkovým silám přejí co nejmenší ztráty na životech, dokonce prý i hvězdy nebeské jim postojí v nadhlavníku déle, než je obvyklé a jsou jim nakloněny měrou vrchovatou, zdá se, že jim drží palce a jiné délkové míry.
Ale dnes ráno přišla mezi nás kocovina, krasopisná a úhledná, mám žízeň a hlad a spal bych a vůbec. Pokud si dobře vzpomínám, nemohl jsem vykonávat ani dvě činnosti současně, když jsem měl jít rovně a přitom pozdravit, hrabal jsem ze dna, až k polednímu se na horách mé hlavy vyčasilo, protrhala se oblačnost a výhled do kraje se prodloužil na úžasných a závratných deset metrů. Tak jsem se podíval z okna na nový plakát, na němž nějaká vášnivá rusovláska (měla skoro zavřené oči a vypadala s dementně pootevřenou pusou, že usíná, já nevím, co s nimi pořád lidi mají, jsou to baby jako každá jiná, akorát jsou nesnesitelně dráždivější než profláknuté brunety a bezkrevné blondýnky) s polovinou obličeje mimo plochu plakátu a s pružnou kyprou zadnicí přemlouvá kolemjdoucí k sexu „už dnes“ douškou se slovy: „Se mnou na to máš!“
Podíval jsem se na obrázek pozorněji a potěšil mě, představuje tahle fotografie přesně to, o čem pořád mluvím v souvislosti s postmodernou, cílené porušování tradičních postupů ve snaze přijít na něco, co někoho zaujme, portrét mladé dívky tu byl už milionkrát, stejně jako akt, o pornu nemluvě, tak obličej zkusím říznout v linii nosu, co to udělá, a také tam zkusím tu banální kombinaci rusé hlavy s tmavě zelenou drapérií, tisíckrát zvolená banální kombinace oblečení každé zrzky, není co fotit, všechny koukatelné krajiny, modelky, striptérky, zvířata, všechno už bylo sejmuto miliardkrát, všechny melodie už jsme slyšeli, každá věta a každé slovo bylo vyřčeno tolikrát, že je z něj klišé, dokonce rčení otřepané klišé je už otřepané klišé.
Ale je tu ještě jedna možnost, jak z bryndy, totiž že se lidé záměrně nebudou nechat o ničem informovat a tím pádem každé otřepané klišé bude pro ně horká a neopakovatelná novinka jako na třídním srazu spolužáků, co se neviděli tři roky. To teprve uslyšíte klišé, když se spolužáci začnou chlubit. Koneckonců o čem by tlachali dnes už cizí lidé, co se vydávají za mé spolužáky? Já byl na pár srazech a to, co se tam sešlo, nemělo se školou a těmi fajn kluky a holkami nic společného, a ti nejlepší stejně nepřijeli, teda nepřijely.
Vedly se takřka výlučně jalové řeči, připadal jsem si jako na absurdním dramatu, kde klišé dostává další smysl, jenže autor tohoto představení byl dalek pocitu, že píše absurdní kus, vše bylo veritábl jako kulisy na vesnickém ochotnickém divadle mezi válkami, ale nakonec, i já mívám svá pravidelná hluchá období, ostatně jako každý, ale já miluji svá jalová období, protože od nich se odráží období vzepětí, ten přechod, ten nástup nezměrné energie a takřka křečovité radosti, to je moje šťávička na bramborách, některá divadelní představení se skládají pouze z hluchých míst, leč můj život je představení režírované rozvážným rejžou, které se neskládá převážně z jalových období, já když mám období poněkud méně jalové, tak jiskřím jako trolejbus na křižovatce.
Tohle asi mám po dědovi, po tom krásném chlapovi, co na něj pořád vzpomínám, abych si ho mohl idealizovat, protože ve skutečnosti nebyl ani z poloviny tak zajímavý, jak jej popisuji, můj děda do hlubokého stáří se po vzoru malých dětí těšil na svátky nebo narozky, vždycky si pobrukoval nějaký podivný sled tónů pod takový ten hitlerovský knírek, co tvrdošíjně nosil i v dobách, kdy se to považovalo za vlastizradu, dokonce i patka česaná vlevo byla nepřípustná, protože ji tak nosil Áda, dnes už to odeznělo ale já tu dobu ještě pamatuju, tak ten můj děda si pobrukoval vždycky: „Tááák, a už budeme mít ty svátečky!!!“ a těšil se na svůj obligátní tabák Taras Bulba, aniž by tušil, kdo se pod tím jménem skrývá a jak to vlastně bylo s Tarasem a jeho synem Ostapem, jen na vánoce dostával něco lepšího, třeba Kapitána za 6 korun, když se otec plácnul přes kapsu, Taras stál 1,50 a Bača pouhopouhou jednu korunku, ale to byl těžkotonážní tabák, z něho ubalené cigáro se dalo kouřit pouze s aktivovaným dozimetrem a nohavicemi kalhot podvázanými zavařovací gumou, tenhle tabák mezi komerčními cigaretami, to byl buldozer mezi limuzínami. Představte si ruský pásák vedle Cadillacu.
