Francouzské brambory a hříbek na štupování.

Představte si, jak je ten svět podivný, jak osudové podněty k zamyšlení mně neustále předkládá, jaké záhady je mně denně prožívat.

Dal jsem si na oběd francouzské brambory a vrátil se docela pomalým krokem do práce celkem už slunečným městem, všechny kahany rozběsněny, řekl by divadelní osvětlovač, pak mně bylo vejít do šera vchodu naší historické budovy a tam jsem na prvním schodišti potkal dvě ženy, přibližně třicítku a přibližně sedmdesátku, v tom šeru můj odhad také asi za moc nestojí, problémy s akomodací u starého oka, znáte to, prostě byl mezi nimi rozdíl jedné generace nejméně. Ale pro potřeby tohoto textu budeme tu mladší označovat jako třicítku a tu starší jako sedmdesátku, tak trošku jako povolené rychlosti na silnici, ať se nám to neplete.

Ta třicítka podle oblečení vypadala, že je zdejší ale sedmdesátka vypadala ještě zdejšeji, bábrle v obyčejném balónovém kabátu vybledlé původně snad červené barvy, prošedivělé vlasy rozvrkočeně čouhající zpod strakatého šátku uvázaného "na babku", sešmaťchané okopané botky, do nich pletené punčochy z roku raz dva, dcera nebo vnučka vyvedla babku po letech zase do města, řekl jsem si. ale pak jsem přišel tak blízko, že jsem nemohl neslyšet, o čem se baví.

Ta mladší na tu starší mluvila klasickou tvrdou českou školní francouzštinou, ale ta domnělá rodná vesničanka od nás z kopanic byla Francouzka skutečná, její „r“ jí v hrdle znělo jako když si naše starodávné kukačky v kuchyni odkašlávaly aby mohly zdárně odkukat půlnoc.

Moje brambory byly francouzské jen na oko, ve skutečnosti pocházely z Horácka, uzenina v nich z místního masokombinátu, hrášek a mrkev z Polska, vejce byla bůhví čí, dá se říci, že ty brambory byly kosmopolitní a nikoli toliko francouzské, když z nich z Francie nebylo nic, ani nadávka, kterou jsem procedil mezi zbývající zuby, když jsem kousl do kousku kosti ze špatně obraného uzeného žebra.

Tahle madam však byla prostě frankofonní zjevení na šerém schodišti provinčního úřadu. Samozřejmě vím, jak náhodně je všechno příčinné ale přesto ve mně hlodá pochybnost. Mám snad tomu rozumět tak, že když si po obědě dopřeju nanuk, potkám u nás na schodech Inuitku?

A tak vám raději povím ještě jednu historku, která se mně vybavila, když jsem o něco výše psal ten lascivní dvojsmysl o vejcích, nečiní si jiného nároku než pobavit a není podnětem k hlubokým úvahám o souvztažnosti dějů a osudovosti ve světle pravd hvězdopraveckých. Ondyno jsem byl koupit brambory, protože na večeři jsem hodlal patlat cmundu a zdařila se mně hezká scénka u nás na sídlišti v obchodu. Podal jsem přes pult od vidění známé prodavačce polyetylénový sáček s asi pěti velkými bramborami ke zvážení a ona si všimla, že se zboku rozlepuje. Vzala nový a vmontovávajíc ten děravý i s bramborami do neděravého, se spiklenecky přimhouřeným okem pronesla vtipně a laškovně: „Pane, víte, že máte děravý pytlík?“A já jsem jí na to suše opáčil: „Tak s ním, prosím vás, nakládejte velmi opatrně, to si neumíte představit tu bolest, když se to štupuje.“Když se sdostatek vyválela v salámech, co nejsušeji jsem dodal: „A nejhorší je dostat tam ten hříbek.“