Pamatujete na ten prastarý bonmot: „Fotograf je jediný muž, kterému beztrestně dovolíme, aby nám zvětšil rodinu?“
Kapelnik "stryc" Foltyn. Prelom sedmdesatych a osmdesatych let minuleho stoleti.Autor: pospa2006
Dříve jsem filmy nebo papíry, chemikálie, nakupoval ve specializovaném obchodu, s prodavačem jsem mohl podiskutovat o novém jemnozrném anglickém filmu Ilford nebo o ultratvrdých maďarských papírech Forte, které nacházely kresbu i na takřka čirých negativech.
Já jsem mu řekl své zkušenosti s úžasnou expoziční pružností konfekční metráže Fomapanu 21°DIN, adjustované v plechových krabicích, a on mně na oplátku prozradil, že slyšel, že filmy Orwo dávají velice jemné zrno v Atomalu A49 nebo Rodinalu R09 ředěném 1 : 20, nebo že tu byl chlap, co by prodal Kulhánkovu Chemii, bibli všech fotoamatérů, nasazujících vývojky doma, prostě bylo to takové až sektářství mezi příslušníky fotochemiků.
Totéž v prodejnách fotopřístrojů a objektivů, mohlo se s prodavači mluvit o kresbě nebo barevném podání Pancolarů nebo Vivitarů, všimněte si, že říkám s prodavači, málo žen jsem tam zaregistroval, zatímco dnes koupíte film na každém rohu ale neřekne vám k němu nikdo nic, a proč také, když všechny jsou senzibilizovány stejně a včetně rozpoznání citlivosti vše obstará automat, u digi technologií je to ještě o stupínek dál, tam se váš vklad zúží na spoušť venku a myš, co se vyzná v grafických programech. V dobách, o nichž mluvím, jste musel mít rozmyšleno, zda chcete na barvu pracovat při denním či umělém světle a podle toho koupit film.
Dříve bylo fotoamatérů dost málo, nosili si k nim lidé své filmy, protože je nechtěli svěřovat komunálům, amatér měl čas se s jejich neumělými výtvory pohrát a zachránit něco, nad čím by znudění zaměstnanci fotolaboratoří mávli rukou se slovy, že „to nejde,“ dnes je to stejné, fotolab to namlátí bez výřezu, beze smyslu, lidem se to líbí, protože poznají jejich Haničku s jejich voříškem před vraty do garáže, to jim stačí, mně holt ne, ale to je můj problém.
A pamatujete, jak některé filmy takových kouzelníků po vytažení z tanku vypadaly? Na začátku pět či osm solidních záběrů ze zahrady, kde se shromáždila celá rodina kolem novorozeného Venouška, kvůli němuž se film koupil. Pak následovalo několik takřka čirých políček z vánoc, kde se jen daly tušit rozsvícené svíčičky na stromku, ostatní tonulo v tmách, na rozdíl od záběrů z lyžování, které byly naopak přepálené tak, že políčka byla naprosto neprůhledná, na jaře se přidalo ke společnosti pět solidních záběrů z velikonoc a vyvrcholilo to opět několika černochy v tunelu z prázdnin od moře. Ti spořivější na konec filmu ještě přidávali několik experimentálních záběrů, o nichž ani oni sami nevěděli, co tehdy vypili.
Ale měl bych říct, co mě k téhle úvaze přivedlo, koukal jsem na jednom fotoblogu na smutný konec jednoho bramboráčku, byl asi na dvaceti obrázcích zachycen po každém ukousnutí, novopečená fotoamatérka byla ten den zřejmě dost zoufalá z nedostatku témat, v tomhle byla klasika svým způsobem výchovná, nikdo nevyplácal takovou spoustu materiálu a práce na takovou banalitu, usnadnění výroby přinese strašlivý nedostatek nápadů, dřív jsem musel zhustit seriál do takových tří, maximálně pěti záběrů, z nichž každý by ustál svou existenci i jako samostatná fotka, jejich seřazení do seriálu jim jen dodalo další rozměr, smrt bramboráku však je naprosto čisté plácání se v tématu, smutné.
Nutí mě to k zamyšlení, jestli někdy budou ti lidé také ke své zálibě přistupovat jako my, že si obstarají literaturu, budou cvičit oko a ruku, postupně se propracovávat k řemeslu, anebo jen budou mydlit záběry stejně jako tóny nebo slova za sebe, bez ladu a skladu, a budou čekat na vnímatele, jestli v jejich díle náhodou něco nenajdou, a když ne, bude to vina vnímatelů, nikoli jejich, ten starý přístup zaručoval, že když se už nedařilo v tak říkajíc volné tvorbě, vždy tam zbylo řemeslo a tak aspoň ty rodinné fotky měly jistou úroveň, ale to je zase rozumování starého chlapa.
Hlásím únik od tématu, je pět hodin ráno, nespavý stařík klová do klávesnice notebooku a přemýšlí, co si vyrobí na snídani, aby mohl sytý pozřít svou ranní dávku léků v naději, že si tím vykoupí hříchy mládí. Dneska budu hodný, kdepak parmská šunka, za nějakou chvíli budu žmoulat ořechový závin z pekáren … vlastně nesmím napsat jejich jméno, ale vlastníkem je dosti známý pán a jeho výrobky zaplavily celou tuhle zemi, není to pečivo, jak si je my vesničané představujeme, když vzpomeneme svých maminek a babiček, spíše je to nějaký prototyp šindele, z něhož by bylo možno seskládat přechodovou lávku přes bažinu pro oddíly Delta forces, no vidíte, jak nápaditě se mně podařilo prozradit značku mých buchet.
Leč můj ořechový šindel bude vylepšen rozmařilou potírkou máslem a vydatně postrkován ovocným čajem natuněným punčovým sirupem, který se do mých útrob minule cpal velmi vehementně a tak dnes zřejmě získá mou důvěru opět.
Tohle dnes o fotoamatérech.
