Prohlížel jsem si tuhle fotky ze ZOO a zjistil jsem, že jsem nafotil obrázky do průvodce. Zvířata mně tam čumí do objektivu jako blbci a chovají se tak strnule, že zapomněla žrát. Zvířata se stala modely.
To jsou fakt fotky do průvodce, co si jej na bráně koupíš za 100 Kč, takhle jsem dopadl, já, starý zakladatel vybledlého fotografismu. Když jsem si kdysi dávno uvědomil, že fotím své město jako na pohlednice, tak okamžitě jsem zašel za roh, do opuštěných dvorků, navštívil jsem prostor zrušených uhelných skladů a fotografoval detaily rozbitých uhlařských aut, rozevřené tlamy zvednutých krytů a pohledy do motorového prostoru, kde mezi tlakovými hadicemi prorůstaly bodláky, rozbitá skla a rozřezané potahy a jako vrchol pět v řadě otevřených kapot motoru, které zívaly k nebi jako němá výčitka, ještě dnes je to ke koukání, zatímco všechna ta náměstí a morové sloupy už jsou překryty novými záběry na tisíckrát viděné.
A víte co mě dostalo? Když se fotí město jako model, vem to čert. Ale když se fotí zvířata jako modelky, hloupě se tvářící strnuliny, to je na pováženou, když se kouknete do lesa, stromy jsou živější než modelky, uvidíte tam snad něco tak nudného jako je model? Navíc, já nemám k modelkám nijak vřelý vztah, pro mě jsou to šémem peněz oživené věšáky na šaty. Ať si modelky onimrávají a krásu z fotky marně na nich hledají ti blbci boháči, co si je vzali za manželky, naše baby musí mít vlastnosti, jaké jsou požadovány obecně v celých dějinách lidstva, totiž že ženská má být silná, aby v době míru utáhla pluh a v době války se dala sežrat, co mě se týká, já obyčejně do pluhu modelky nezapřahám, takže snad právem očekávám, že je ani nebudu muset v době nouze večeřet.
Ale lenochod, jinak mně velmi milé zvířátko s přiléhavým jménem, ten nemá co čumět jako trubka, má si hledět svého listí nebo čím se to vlastně taková nedomrlá nedoopice živí, všimněte si, jak všechny ty zvířecí druhy, co byly specializovány na určitý druh stravy, tak když ta potrava vymizela, odešly s ní.
Jen člověk, medvěd a krokodýl jako všežravci přežijí, přežije jen ten druh, který se dokáže co do potravy spokojit s každým soustem, co najde, ale pozor, velikánský pozor!! Zajímavé je, že s ženami jsme stejný druh ale každé pohlaví žere stravu jiného složení, zatímco samičky upřednostňují neupravené naklíčené obiloviny, čerstvě vytrhané rostliny, suché plody anebo kořínky, samečci se živí převážně mršinami, které si dále upravují v horkém oleji nebo kouři z ohně. Tohle máme myslím v přírodě dosti ojedinělé, neříkám že jedinečné, ale takřka všechna ostatní zvířata žerou stejné věci bez ohledu na pohlaví, z tohoto pohledu bráno, máme jako samci nadějí přežít samice, protože až na Zemi nic zeleného neporoste, my ještě furt můžeme sežrat naše býložravé družky. Nemluvte v mém domě o kanibalismu, byly by to řeči o provaze v domě oběšencově.
On ten rozdíl mezi pohlavími stejného druhu u člověka je vidět i v jiných oblastech než čistě alimentárních, ženská když se cinkne, zpívá romantické chvějivé koloraturní melodie o mnoha glissandových tónech, chlap když se cinkne, bučí sveřepým hlasem ohňové a ohnivé písně s narovnanou melodickou linkou, samička bývá založena na tklivé romance a zamilované slaďáky, sameček se chvástá v rytířských eposech. Když se sameček dojme, skučí bluesové molové motivy na téma naprostého osamění, i když jeho nehorázný řev právě proklíná zhruba dvě stě lidí.
Ale je zde ještě jedna kategorie zpěvu, vymykající se všemu zatím popsanému a to jsou sbory vesnických kostelních zpěvaček, to je kouzelné povyražení, kdyby samozřejmě nebyly jejich produkce spojeny převážně s posledními věcmi člověka.
Sousedka byla jednou z nich a tak jsem je čas od času slyšel trénovat, vedl je místní varhaník, vždycky potichu foukl do ladičky, protože ony sice slyšely docela dobře a zpívaly i trojhlasně ale nebyly žádné extrovní sluchařky a tak aby nasadily správně a píseň neskončila nějakým stratosférickým ječením, jak se zhusta stávalo nám, když jsme v nezralém mládí u stolu zavedli opilí hru Pějme píseň dokola, okolo stolalalala.
To byla taková moje libůstka, nasadit píseň nenápadně dost vysoko a pak poslouchat jak se lámou hlasy ve snaze vykničet ty vysoké tóny necvičenými a nerozezpívanými hlasy, joj, to byla doba, ještě dnes vidím ty černé otvory úst dokořán, ty žíly na krku a ty vyvalené oči, upřené na můj pobavený obličej, z těch očí trčely meče a byl jsem mnohokrát virtuálně pobodán, ke smrtelným ztrátám krve však naštěstí nedošlo.
Tolik k fotkám ze ZOO.
