Z rukopisu vyčtete mnohé o člověku ba i o náladě, v níž při psaní dopisu byl, toto vše moderní formy komunikace smazávají, ale zdaleka to není vše.
Když ti přijde dopis od blízkého, je to přece kousek jeho sama, on se dotýkal toho papíru, který teď mám v ruce já, je to jakýsi svého druhu fetiš, a svazeček dopisů je brožovanou minulostí, každý z nich má svou vůni (někdy doslova) a vzpomínku.
Také se dalo v minulosti skoncovat docela jinak s ještě starší minulostí, když jsem se ženil, v předvečer svatby jsem vzal krabici se svým minulým milostným životem a jako jakýsi symbolický akt očisty a odříznutí se od minulosti házel do ohně dopis za dopisem, fotografii za fotografií, vzpomínky a suvenýry jako vstupenky, programy z výstav a divadel, spousta hloupůstek, které měly význam jen pro mě, všelijaké ty kaštánky a květinky, knoflíčky a obrázky.
Vše mizelo zároveň se srdíčky na dopisech v ohni, aby zůstaly jen třinácté komnaty paměti, která je milosrdná a také nemůže sloužit jako důkazní prostředek v rozvodovém řízení, dnes se jen neosobně zmáčkne tlačítko DEL, přeformátuje disk a minulost je minulostí v pravém slova smyslu, lidé se připravili o ten obřad očisty ohněm, který jsem si tehdy užil tak mocně, že dodnes na něj vzpomínám, kdo si dnes vzpomene na to, jak před dvaceti lety zmáčknul DEL ?
Lidé lžou, svět zpohodlněl a namísto „Nedám ti svůj čas!“ lidé často říkají „A o čem ti mám pořád psát?“, když je maminka žádá o pár slov. „Ale to je jedno, to je úplně jedno,“ zní zpravidla odpověď, „jen dej vědět, že jsi v pořádku.“ Mamince je opravdu jedno, o čem budete psát, jen pište. Nic víc ona nechce, ona bude milovat a schovávat si věty, kterým nerozumí, čistě proto, že je napsala vaše ruka.
Buďte moudřejší než já a napište své matce vlastní rukou to, co já své matce napsat nestihl, a s čím ona se bude mazlit za dlouhých osamělých večerů: „Včera jsem si koupil novou košili, před polednem jsem si vyšel, bylo celkem pošmourno a tak jsem se nehnal nikam ven z města, šel jsem podél Moravy a u Koruny se zastavil na burze ale už tam celkem nic nebylo, žádná zvířátka, to jsem si vynahradil až v neděli odpoledne, když jsme zajeli k Iloně, podívat se jak jim nádherně roste jejich malá, kouzelné mimčo, nádherné malinkaté lidské zvířátko, ona jak už tak starší matky bývají, je celá pojašená, přál bych jí tři za sebou ale to je vyloučeno, já jen že by jí ty orace a podobné bohoslužby jedináčkovi přešly, ale zpátky k nedělnímu ránu, prošel jsem kolem Centrumu k autobusáku, zkontroloval, kolik je tam bufetů a dal jsem si své milované kakao v odbavovací budově, horké a slaďoučké, jak to umí jen maminka doma a automat na procházce, v sobotu jsem si dal Na kovárně vídeňskou kávu, také byla dobrá, mami, tamtudy si musíme udělat cestu a pojíst tam, vypadá to tam velice útulně, byli jsme tam tehdy kupovat povlečení přímo u výrobce, je tam za 2/3 ceny jako u nás ve městě, koupili jsme také kapnu 220 cm dlouhou, duté vlákno, ovčí rouno, jaksi vrstvené a zateplené antialergické a co já vím ještě jaké, tady to stojí jednou tolik, protože každý překupník si něco přirozeně přirazí, tam když se nám vzor nějak nezdál, zašla prodavačka dozadu a brala věci šičkám ze strojů, a tak jsme si koupili i povlaky na malé polštářky, co tady stojí osmdesát a tam dvacet korun, a tak jsem už ze soboty na neděli spal pod svou novou kapnou, samozřejmě zpocený jako tele, doteď jsem spal pod Larisou, úplně mně stačila, v paneláku topí i podlaha a zdi, no nevadí, teď máme tedy oba rouno, já si je zapotím a bude smrdět a třeba skončím zase pod Lariskou, miláčkem, ale chtěl jsem mluvit o té neděli, tak jsem si zašel na náměstí a tam kolem pošty jsem si chtěl jít prohlédnout výkladní skříň bazaru, jak tam mívají všelijaké šunty a zrakem jsem zabloudil před klub, kde byla cedule výprodej a tam jsem si koupil košili, no ale ta je, počkej až mě v ní uvidíš, to se ti vůbec nebude chtít jít domů, budeš chtít trávit celé dny se mnou a mou novou košilí, jenže já si ji schovám do skříně, tam bude viset vedle té, co už tam mám viset, také krásná nová nenošená, no a hned tak mě v ní nikdo neuvidí, protože já si nebudu opotřebovávat svoji novou a nádhernou košili jenom proto, aby všichni viděli, jak mně to v ní sluší, a schválně ti nenapíšu, že je kouřově písková s jemným světlemodrým kárem, dvě tenké a jedna silnější linka do čtverců asi 5 cm, tmavěmodrou podšitý límec a léga, 100% bavlna, taková velice lehká a jemná jakoby riflovina, bude se to svinsky žehlit, konec konců, ona ta košile ani není bůhvíjak hezká, asi v ní ani nebudu moc chodit, tak tě líbám a ahoj, mami!“
