Než něco sníte, rozhlédněte se po někom, kdo už to samé jedl před vámi a dobře si ho prohlédněte.
Tohle je kapusta, klobasy rostou jinde.
Pochopitelně, že nebudete jíst tu samou porci, nejste vladařův ochutnávač i kdybyste Machiavelliho znal nazpaměť, prostě se podívejte, jaky vypadá ten, kdo si dal to samé jídlo, co hodláte jíst vy. Já když vlezu do nějaké veřejné vývařovny, tak koukám, co tak ponejvíce mají lidé na stolech a dělám si takovou statističku, která se pak za pomoci jídelního lístku teprve dostává do relace s tím, nač mám zrovna v tuhle chvíli chuť. Jídlo totiž není móda, jídlo je poezie všedního dne, a je mně jedno, jestli je mletý řízeček ze psa, mně to nevadí, já sežeru všechno, ryby mně například smrdí ale sežeru je taky, já bych sežral i krtka, kdyby narostl aspoň do velikosti králíka.
Třeba včera, měl jsem velmi vzdělanou a oduševnělou kapustu s domácí klobásou, k tomu čerstvý chléb. Tam, kde jsem jedl, je ta kapusta pryč z nabídky jako první, zadělávají ji tam ještě postaru opravdickým vývarem a ne nějakými rozvařenými instanty, kapustička voňavá a krasopisná, na a pak na mě zbyl ještě nálev z hlávkového salátu, jak jsem tak revidoval zbytky spolustolovníků, tak jsem ho vysrknul z misky, byl velmi jemný až nechutný, podobnou chuť a vůni má dešťová voda pitá z lopuchového listu.
Ale vždyť ono je to docela jedno, něco prostě sníš a pak se vydáš za teplem a tmou, jak říkával přítel, a tam teprve začneš žít, tehdy jsem mu řekl, že jeho cestu za teplem a tmou přebírám do repertoáru, kradu a dívám se, jestli se dnes sem díváš, že kradu, že vykrádám, jenže já jsem pako zapomenuté a všechny tyhle hezoulinké příměry pozapomínám a tak si musím vymýšlet svoje, které pokulhávají v obraznosti ale zato jsou plné jadrných a znělých drnčivých českých slov na "K" a na "P."
Když už jsem vzpomněl onoho přítelíčka, napadlo ho jednou, že na svých stránkách zorganizuje pro své blízké včetně blízkých vzdálenějších, mistrovství republiky, vlastně i mistrovství světa, když si to tak zpětně uvědomuji, ve fotkách. Lidi mu tam vystavovali záběry z brigád po Evropě, tisíckrát omleté motivy z dovolených a já se se svými směšnými pokusy zúčastnil také. Teprve až bylo jasné, že jsem nic nevyhrál, řekl jsem mu to pěkně od plic: „´s mě s tím pěkně nasral, vole, šampionát ve fotkách, ses asi poněkud zprůjmil, ne? To je jako u nás udělali přebory Slovácka ve verbuňku. Já dokážu posoudit, kdo skáče výš, kdo juchá a výská hlasitěji, kdo má strakatěji vyšitou košili, ale kdo své nitro vyjadřuje precizněji, to teda sorry folklóři, s tímhle běžte do tmy a vlhka. Hele, stejně jako gymnastky nebo krasobruslařky a jejich podjatými porotci bodované soutěže, je mně jasné, že já asi nebruslím tak krásně jako Tomáš Verner, taky už jenom proto, že když jsem naposled před časem na zimáku vkročil na led a udělal na bruslích kruh, přišli tři zřízenci, kruh ledu vyzvedli z betonu a odnesli do technického zázemí stadionu. Poslyšte, když na zimáku krouží šest stejných mistrů světa, tak jim dejte všem medaili a žeňte je domů, protože my všichni tady čekáme až vypadnete, aby se naši zlatí hoši mohli začít řezat hokejkama!!!“
Ani nevím, jak jsem si na to vzpomněl, možná proto, že na exhibicích velmi nápaditě muži nastupují na led buď v gangsterském nebo kovbojském kostýmu, aby ho pak ze sebe strhli a předvedli publiku několik skoků. No a já si vybavil kovbojský klobouk, který jsem spatřil na hlavě starosty jedné obce, který na výjezdní jednání nějaké slovutné komise v terénu přijel na koni a s kloboukem. Komise obcházela kus krajiny ve snaze dobrat se řešení jakéhosi problému a milý starosta s námi jezdil na koni, ne snad z nějaké frajeřiny, od úrazu (spadla mu na nohy traverza) má pochroumané kotníky a dost špatně se mu po polích chodí, tak jezdil kolem a poklusával a docela cválal, když jel ukázat, pokud jako by ta cesta měla být prodloužena, byl v džínách a kostkované košili, měl stylově kolem čela ovázaný srolovaný šátek, prostě přesně v duchu bílého bratra.
Když pak o přestávce jsme si sedli do stánku na fotbalovém hřišti a lili do sebe čepovanou vychlazenou kofolu, vyjádřil to nejpřesněji výčepní: "Kurva, ve všeckých dědinách okolo majú starostu, enom my máme šerifa!" Ale starosta na to nedbal, pobídl svého Hatátitlu a odcválal. Pěkný zážitek.
To až s postupujícím věkem člověk si začíná uvědomovat, že on tu není od toho, aby jemu všichni uhýbali z cesty, ale aby on uhýbal z cesty těm okolo, a to včetně zvířat a stromů, tohle poznání a uvědomění ale je dopřáno jen některým. Člověk může diskutovat o tom, zda je lepší při jízdě autem zamotat použitou žvýkačku do papírového kapesníčku a vhodit ji do nádoby na odpočívadle, čímž její přítomnost v přírodě zaručeně prodloužím, než kdybych ji prostě flusnul z okna do škarpy, ale to jsou ty úhly pohledu.
Stejně jako téma třídění odpadu, který se pak vyveze na jednu skládku, protože na investice do zpracování vytříděného odpadu nemáme, možná kolem metropolí pár zpracovatelských firem zainvestovalo za mohutné podpory EU a zbytku státu, od nás z venkova tam vozit těch pár tun nemá smysl a stavět kvůli tomu drahou linku i tady má ještě menší smysl, a tak občánek má aspoň dobrý pocit ve své nevinné nevědomosti, je to jako když jsou křesťané v neděli dopoledne na bohoslužbě, bijí se v prsa a poslouchají kázání pana faráře, a po opuštění kostela pokračují dále spokojeně v životě v hříchu (včetně kazatele.)
