Musíme být v dospělosti velmi vnímaví, abychom si uvědomili, že to, co právě prožíváme, je slast.
Bony, nechces naky bony? Tehdy staly v Tuzexu super rifle 35 bonu, tohle by byl tehdy darek!!
V dětství, pokud si dobře vzpomínám, to bylo v mé době celkem jednoduché, stačila zmrzlina nebo žužu a štěstí se rozlilo po celé dětské duši. Citověji založeným holčičkám ještě bylo dobře někdy s pochvalou za provedený výkon nebo vzorné chování pohladit hlavičku, popřípadě dát pusinku, což u chlapečků nepřipadalo v úvahu, protože válečníci si na sexuálně podbarvené kontakty nepotrpěli a za dobré skutky přijímali pouze obchodovatelné odměny, jako jsou modely autíček nebo tříkoruna. Maximální ústupek představovaly tehdy obložený chlebíček a kremrole.
A nedivte se té tříkoruně, byla to zvláštní doba, kdy naše měna byla postavena na řadě 1, 3, 5, 10 a 25 u haléřových mincí, pak byla samostatná korunová mince a následovaly bankovky 3, 5, 10, 25, 50 a 100 korun. A víte, že se mně kovový pětadvacetník a papírová pětadvacetikoruna líbily? Byly to tehdy takové kulaté sumičky, z nichž první pro mě v nějakých deseti letech představovala velký a chutný karlovarský rohlík loupáčkového typu a druhá byla jmění, s nímž o nějakých deset let později jsem neděli co neděli večer odjížděl do Brna do školy, aby mně vydržela až do pátku.
Následující stadium životní raději přeskočíme, protože puberta je komické období při pozorování zvenčí, ale trudné pro toho, kdo ji prožívá. Pocit neurčité marnosti vede často až k sebevražedným myšlenkám. Leč celkem snadno se od nich přechází k nebetyčnému pocitu slasti, stačí, aby se Mařenka pousmála a byla o chloupek povolnější k horkým rukám na tělo připuštěného průzkumníka. Může se cítit celkem bezpečně, víc než nějaké skvrny od potu z upocených ušmudlaných dlaní na prádle neriskuje, protože víc si stejně náš hrdina zatím nedovolí. Až se odhodlá, Mařenka přitvrdí a milý průzkumník zase povalí do lesa s oprátkou, umně zhotovenou z popruhu od školní brašny.
Dospělost musíme rozdělit na dvě období, na dospělost zralou a dospělost přezrálou. V literatuře se uvádí i názvy střední věk a stáří, ale kdo se cítí být starý, když chce zažívat slast, no řekněte? Tak se přidržíme našeho názvu, jak říkal nesmrtelný profesor Hrbolek ústy pana Františka Kováříka, a budeme namísto toho ošklivého stáří říkat přezrálá dospělost. Na slast, prožívanou v dospělosti zralé, si už nevzpomínám, to bych si musel vymýšlet stejně, jako jsem učinil u dětství a puberty. O to větší prostor dostane pocit slasti, kterou je možno prožívat ve věku dospělosti přezrálé.
V období přezrálé dospělosti se podněty k pocitu slasti poněkud transformují. Zatímco ve věku dospělosti zralé se převážně jednalo o podněty tělesné, o pocity tělesné rozkoše a vděčnosti za ně, pokud si dobře vzpomínám, tak v období dospělosti přezrálé se druh podnětů výrazně mění a důraz se přenáší spíše k podnětům materiálním. Leč pozor, role se poznenáhlu otočily. Vy se stanete tím, kdo slast vyrábí a dodává, nikoli tím, kdo ji konzumuje!!! Vy jste tím, kdo hladí holčičkám hlavičky a mladistvé bojovníky obdarovává válečnou kořistí, kterou dnes ovšem nepředstavuje pětikoruna ale nepřehledný zástup pětikorun. Ale role otřepávajícího se oslíčka ze známé pohádky nakonec není k zahození. Žít je třeba i na kolenou, jak píše pan Vacek, i když pravda v poněkud jiné souvislosti, ale mně se ta vazba prostě jen hodila do krámu.
Když obdarujete dítě, je to slast, ale malá. Daleko větší radost vám přinese, když vhodně obdarujete dospělého, protože on ví, že jste dlouho přemýšleli, čím mu uděláte největší radost. Žádnou extra slast nevzbudíte ani v sobě ani v obdarovaném slavnostním či méně oficiálním předáním obálky s příslušnou částkou, i kdyby ona částka představovala třeba norkový kožich. Jinými slovy totiž vyjadřujeme, že nám obdarovaný nestál ani za minutku úvahy, čím mu udělat největší radost. Ále přestaňte, to jsem slyšel už tisíckrát: „Já nevím, co potřebuje, peníze jsou vhodnější, on, ona, oni je potřebují na školu, nábytek, dovolenou, doplň si sám!“ Kdo do světa pustil tu pitomost, že dárek má být praktický? Kdo jste neprožili ve svém životě období, kdy se předávaly dárky výlučně nepraktické? Čím větší ptákovina, tím větší slast! Tak vidíte.
Když dárek naopak přijímám, bývám dnes spíše už rozladěn, protože já už žádné další věci včetně knih nechci a lidé jsou tak hloupí, že si bez shromažďování věcí připadají, jakoby ani nežili. Lidé, co mě znají, vědí, že nejraději přijímám trochu jejich času a vstřícnosti. Teda zase, abyste tu vstřícnost pochopili správně, tohle už není vstřícnost ve smyslu, že mně někdo dovolí prozkoumat zapínaní své podprsenky. Já mám na mysli vstřícnost toho druhu, že mně bude chvilku milosrdně lhát a nebude mně předhazovat hlouposti, které jsem provedl a ještě provedu, že mně bude chvilku naslouchat i když bude slyšet stokrát omleté, že se na mě bude usmívat a pak mě propustí a rozejdeme se s úsměvem. Teda já rozhodně. Ten druhý přece dával dar, tak by měl být stejně jako já také příslušně oslastěn. Pokud není, budeme to muset opakovat a bude se muset víc snažit.
Někdy potěšíte, aniž byste zamýšleli, kdysi jsem přednostně prováděl jakési práce související s archeologickými vykopávkami ve Starém Městě (staroslovanský Veligrad) a umožňující panu profesoru Hrubému pokračovat se studenty bridádníky zase o vrstvu níže, no a protože jsem mu vyhověl velice promptně a on mohl využít přítomnosti laciných studentských sil, jen obtížně hledal slova díků a já, jak už jsem tak třeskutě vtipný, jsem mu u vědomí výše platů vědců v socializmu řekl: "Pane profesore, od těch dob, co Féničané vynalezli peníze, netřeba hledat zvláštních forem díků!"
Tak to vidíte, plácám o vymazlených darech ale sám jsem na peníze!
