Kus života jsem dojížděl do školy a také asi rok do práce, teprve v pětadvaceti jsem usoudil, že už toho bylo dost a usadil se v místě práce.
Jak vidno z data zpozdenky, na Ceskych drahach se toho zase tolik za tech 50 let, co jimi jezdim, nezmenilo.
Tehdy, v šedesátých letech, mně dojíždění zabralo tolik času z každého dne, že cesta na výlet nebo dovolenou mně připadala spíše jako prodlužování té agonie než osvěžující akce. Tak si to představujte, z podhorské vesnice jsem dojížděl autobusem na vlak a teprve vlakem s tehdy ještě parní lokomotivou do školy nebo do práce, dohromady tak hodku denně tam a druhou nazpět, když to všechno jelo jako Made in Japan.
Ale v takové zimě, jako je třeba právě teď, a to je nic moc zima, nic nejelo jako japan a tak jsem mrznul nejdříve na zastávce na autobus, pak ve vymrzlé čekárně na vlak, potom ve frontě na zpožděnku, to Československé státní dráhy vydávaly lístek do práce nebo do školy jako omluvenku, když zpoždění přesáhlo půlhodinu, no zkrátím to, dodneška chválím chvíli, v níž jsem se rozhodl přestěhovat do malého města, protože jsem tím ušetřil v průměru tři hodiny života denně. Ve velkém městě ale ztratíte i více než na venkově, znáte to, komu není rady...
Bože, jaká to byla slast, když jsem měl do práce nejdříve 300 a dnes 1100 m, po rovince, parkem, veverky a vrabci staří kámoši, spokojenost s ránem je velmi důležitý faktor způsobující klidnou pravidelnou stolici jako základ podvečerní siesty, po těch druhých návratných 1100 metrech něco málo zobnu a uložím se do křesla, pustím televizi a připadám si jako na ARU, napojen na blikající přístroje a na kapačku, co stojí na stole, to je život, Helgy, já nejím abych přežil, já žiji abych jedl a pil.
Řeknu vám jednu z hlubokých pravd: Kdo umí uvařit to nejobyčejnější jídlo tak, aby ses zalizoval, to je ten skvělý kuchařka, nablemcat kde co do směsky mas a zelenin a říkat tomu čína, zprznit plátek vepřového ananasem a bambusovými výhonky, uvařit rajskou tak, že poředím kečup vodou, to je výsada moderní kuchyně, ale udělat poctivou smetanovou omáčku, tzv. zalizovací, jakož i svíčkovou nebo obyčejné hlávkové zelí, ba co říkám takové složitosti, tu nejvšednější bramboračku jde uvařit tak, že řízek je vedle ní jako montérky vedle smokingu, to je ten pravý kumšt. Já tak vařím ve vší skromnosti rád, tak co to budeme rozebírat, žrádlo je obřad a tak musí dostat svoje, když farář odrbe kázání, hned to pozná na tácku, když kostelník obráží chrámovou loď a žebrá prachy na dnešní večírek.
S láskou k jídlu je to jako s láskou k ženě, co ti pomůže ochutnat někde na světě něco epes ňúňo, když to doma nedokážeš zopakovat. Je sice hezké si užít s nejzkušenější kurtizánou v Bangkoku, ale co doma, když jediný, kdo je ti povolný, je dálkový ovladač?
Ale tohle je stará vesta i u toho nejobyčejnějšího guláše. Můžeš na přehlídce gulášů pojíst i guláše z masa bílého hada, ale jak si neumíš utrefit ten svůj pravý ořechový gulinek, jsi mrtvý muž. Můj musí mít glanc a říz, což znamená, že se musí lesknout vystoupaným sádlem a chvilku po pozření (ne hned) má v hubě lehce zapálit, ne dlouho, jen tak tu chviličku, než dvakrát polkneš slinu a je to pryč, no taková a podobná pravidla platí vlastně na všechna jídla, kromě palačinek a zavináčů, ovšem když děláš jako specialitu podniku zapékané zavináče s marmeládou, tam už je dovoleno vše.
A protože jím rád, jsem ten zarostlý hromotluk, co na zájezdu sedává na dvousedadle v autobusu nejraději sám. A sedí se mně dobře, jen kdyby se lidi pořád nehnali na tu škvírku, co jsem nechal z druhého sedadla.
Ale jeden problém s jídlem přece jen mám, a tím jsou kalhoty a trička, v nichž nejraději obcházím tenhle svět, no jo, tak ta trika beru zpět, dneska už jsou k dostání i chlapské velikosti, sice ve většině obchodů mají jen dětské, tak do těch 2XL nebo 3XL. Ale představte si, že jsou výrobci, kterým pasuju i to těchto velikostí, ale musí to být z Ameriky a ne z Východu, u většiny hader mně sedí velikost MAMOOTH, proto si nemůžu moc vymýšlet a brát do čeho vlezu a ne co se mně líbí, tak budu asi muset chodit v dědkovských vzorech a barvách, ale za tu po čertech dobrou chuť mého guláše mně to stojí.
A tak až uvidíte v autobuse přerostlého Krakonoše, jak má vedle sebe volno, neberte si místenku vedle něj, nateče k vám a ještě vás bude celou cestu štouchat do žeber loktem ruky, v níž drží ostrý zavírák, kterým konzumuje celou cestu laskominy. Anebo víte co? Přisedněte si, snadno se s ním spřátelíte a on vám dá ochutnat, jeho zásoby jsou zpravidla poněkud předimenzované i když jede jen do vedlejšího města vyzvednout si léky proti nechutenství v tamější nemocniční lékárně.
