Dobročinnost mě vyhání z města

Včera přes poledne už se počet lidí s napřaženou rukou na rohu ulice přehoupl nad únosných pět za půl hodiny chůze a člověk začíná přemýšlet, kudy na polední polévku jít.

Že v jednom okenním výklenku u jídelny posedává postarší pán (tak mého věku) s Novým prostorem, že jiný emeritní alkoholik bloudí před bufetem přes jedno a oba nabízí každý den stejné číslo stejným lidem, že na rohu, který denně míjím aspoň pětkrát, mě pokaždé osloví žena s žádostí o příspěvek na postižené děti a stejným časopisem v ruce, dobrá, na tohle už jsem si zvykl, i když jsem si nezvykl na to, že mě ta ženská nepozná anebo dělá že nepozná, čert se v ní vyznej. Já si jdu pro rohlík a za dvě minuty se vracím a dostávám zase stejnou sugestivní výzvu, za kterou přehnaně slušně pokaždé poděkuji.

Mám tak trošku problém přispívat na postižené děti přes někoho, koho slyším prostřednictvím mobilu velmi rázným tónem organizovat svůj tým. A to už nehledím ke značkovému oblečení té dámy. Ať mně nikdo neříká, že příslušnice horních deseti tisíc jde na ulici provozovat charitu. Je to podle mě docela obstojný kšeft. Proto raději vezmu složenku a poukážu těch pár peněz přímo konkrétnímu ústavu, než bych věřil, že z téhle pouliční dobročinnosti se k postiženým dětem dostane více než tak třetina vybraných peněz.

Ale to nic není, mě někdy pěkně štvou somráci z řad mládeže, já si jdu takhle do práce, je hezký den a mám fajn náladu, a protože procházím parkem a centrem města, není týdne aby mě aspoň jeden den nezastavil nějaký obejda, přiožralý a potácející se, a nechtěl po mně nějaké drobné, vem je koneckonců čert, když se připletou při posledním zvonění mezi studenty a ve svých pětadvaceti poptávají penízky na maturitní večírek, ale sere mě jejich arogance, to homeles v parku jsou důstojní pánové se svou hrdostí proti této dorůstající spodině, když po mě takový zárodečný delikvent chce nějaké korunky, jsem ještě ochoten to připustit, ale včera mě zastavil uprostřed náměstí dvacetiletý boreček ve značkových hadrech a říká: „Pane, nemáte nějaké drobásky, aspoň dvacku třeba?“ To mě dostalo, pro pracujícího občánka ta částka často představuje jeho svačinu nebo pití na celý den a on to má za drobásky, které nestojí za řeč, zřejmě mu předtím rodiče vzali jeho hrdost tím nevysychajícím přísunem penízků a teď mu zastavili apanáž, ať je to jak chce, štve mě to valem se zvyšující množství lidí bez vůle, hrdosti, morálky či jak to nazvat. Štvou je slabé slovo.

Anebo jak mě slabým slovem řečeno štvou zpěváci pop-music, to je také pěkné, jak už nevědí jak by dokázali, že se v padesáti nebo šedesáti konečně naučili to, co školení pěvci umí ve dvaceti, a pokouší oblasti jako je vážná hudba, opera, a ono to vychází jako hudební klauniáda ale oni to cítí jako UMĚNÍ, když mají zazpívat svou dvacet let starou píseň, tak kroutí melodií jako primáš vesnické cimbálovky, jenže u něj to jaksi patři k věci, u něj se vzdělání nepředpokládá a naopak je na závadu, nemluvím o panech doktorech a panech inženýrech, kteří si cimbálovkou přivydělávají ke svým bídným platům, mluvím o těch pouličních talentech, přírodních a neškolených, z nichž leze čistý cit, to, čemu ti hňupové říkají vznešeným cizím slovem feeling a nejsou schopni ani stínu toho, co se pod tím slovem skrývá, zkrátka štvou mě.

Dneska žádné verše, doba je telegrafická, pryč jsou doby, kdy jsem se rozepisoval a tím myšlenečky nutil shlukovat se do pomalých spořádaných houfečků, které by stačily mým ukazováčkům, to je zvláštní pocit, když vlastně celé mé myšlení se vejde do bříšek čtyř prstů, ale zase je zde ta krásná paralela unikátních papilárních linií s nezaměnitelností myšlení mého mozku, při vší skromnosti, prosím, dnes se už nebudu rozepisovat na velkých plochách, protože mně byly zapovězeny, nikoli snad kolegou Stvořitelem, ale mladým entuziastou ve mně, my životem zjizvení rozjívení pardálové v sobě ještě dokážeme vyštrachat mladistvý elán a entuziasmus, jen se na nás nesmí moc spěchat. Doba je telegrafická.

Přemýšlel jsem o tom, jak je možné, že andělům ve stratosféře nemrznou křídla, lépe řečeno neobalují se ledem, nenamrzají jako námraza na křídlech proudových letounů, je to velmi nebezpečné a stalo se už mnoho případů, kdy křídla při poruše odmrazování za letu neunesla tíhu ledu a ulomila se, zřejmě na anděly platí jiné než přírodní zákony, jako třeba i na nás platí jiná ustanovení než jakékoli zákony, vidím to kolem sebe, včera jsem šel na oběd za dvěma kolegyněmi a jedna z nich šla v punčochách, ta druhá přes punčochy měla ještě pletené ponožky s norským vzorem, dnes jiná z nich mě zastavila a ptala se, kdy začnu přitápět, nepochopitelné.

Strana Zelených nás děsí globálním oteplováním a ony dvě se tetelí chladem, to snad není možné, ale já bych je vzal a odvezl na pól chladu, to jsou taková místa na severní a jižní polokouli, kde je nejvíc zima, paradoxně se nekryjí se zeměpisnými ani geomagnetickými póly, nýbrž jsou dosti vzdáleny od pólů do vnitrozemí, všechny jsou na pevninách, oceán je ohříván smísením vody, nejstudenější je Antarktida, tam je někde v nadmořské výšce přibližně tří a půl kilometru místo, kde byla naměřena teplota přes -90oC a kde průměrná roční teplota je kolem -50oC, ale Rusko má v Arktidě jiné prvenství, nevím přesně jestli se to místo jmenuje Ojmjakon nebo tak nějak podobně a tam je největší teplotní výkyv v průběhu roku a to přes 109oC, tam bych je vyvezl, ať si zvykají, bude hůř, až přijde klimakterium se svými návaly horka a chladu, sakra do bab.

Autor: Jiří Pospíšil | pondělí 27.10.2008 9:30 | karma článku: 16,96 | přečteno: 1070x
  • Další články autora

Jiří Pospíšil

V žádné kuchyni

27.2.2009 v 9:30 | Karma: 21,35

Jiří Pospíšil

Byla krásná, byla milá…

26.2.2009 v 9:30 | Karma: 16,96

Jiří Pospíšil

Také si čtete na záchodě?

25.2.2009 v 9:30 | Karma: 20,17

Jiří Pospíšil

Jsme opice chladného Boha.

24.2.2009 v 9:30 | Karma: 12,80