z prostoru, kde parkujeme, řval klakson auta, minutu za minutou nezmenšenou intenzitou, probudil mě v pět, bůhvíjak dlouho řval před tím.
Když jsem odcházel do práce, odemkl a zamkl jsem dálkovým ovládáním auto, stiskl klakson, abych se ujistil, že není zapříčené tlačítko nebo co, a pak jsem vstrčil hlavu mezi auta a zjistil, že to řve sousední, moje ženská má slabší nervy a když šla, tak přeparkovala jinam, aby bylo jasno, že naše auto to není a aby je někdo v prudkém hnutí mysli nějak nepoškodil, ta baterka ale musela být zbrusu nová, protože to auto řvalo neztenčenou intenzitou hodinu za hodinou, lidé byli zabednění v bytech.
Umím si představit tu nervozitu lidí, co šli po noční teprve spát, co mají malé děti, nebo přestárlí s nervy nadranc, naštěstí ty babky už jsou zase dílem hluché, příroda je milosrdná, ve věku, kdy by člověka hluk pořád štval, člověku slábne sluch, jak říkám, je milosrdná, člověk je třeba dementní ale podívá se na sebe tím dementním mozkem a vidí génia. Já když se na sebe podívám, vidím vyrovnaného a moudrého staršího muže.
Když si na ulici koupím třeba nanuk, posadím se na lavičku a ochutnávám zvlášť kousky čokolády s mandlemi, zvlášť smetanový sníh uvnitř, jako všechno dobré jídlo si i nanuci a jiní zmrzlíci zasluhují úcty, já už nikdy nebudu Amík, co na ulici s vyvalenýma očima do sebe v poklusu souká hotdog, i ten gyros, když na něj dostanu chuť, nechám si jej zabalit, a teprve v klidu, doma nebo kdekoli, si jej pozorně rozbalím a prsty z něj vybírám hezčí kousky masa, které si zaslouží jíst osamoceně, aby se nepopletly s nějakým pitomým zelím nebo majonézou, když mě poprvé viděl jíst přítel Amík, zalíbilo se mu mé šamanství nad jídlem natolik, že po čase, již v soukromí prováděl nad jídlem jakési prostocviky a zaklínadla oběma nezručnýma rukama netanečníka a na otázku své ženy, co si jako myslí, že dělá, odpověděl, že takhle to dělá Jirží, takhle jí Jirží, a měl pravdu, pro Jiržího je jídlo jedním z nejhezčích a nejváženějších korálků, co se na náhrdelník dne navlékají.
A ještě jedno vám řeknu, když už jsem u toho jídla rukama, vzpomínám, jak jsem jednou u přítele a jeho půvabné ženičky jedl rukama a tak se účastnil třetihorní konzumace jeho speciality. A nebyl by to pravověrný Štír, kdyby jeho specialita nebyla specialitou speciální, nazvaná Kuře ála žába: „Tak jo, poslouchejte, děti, to jsme jednou dostali bojovej úkol zastavit jednoho záškodníka, měl to bejt chlap na motorce s brašnou, zaujali jsme bojové postavení u rybníka...“ Co to sakra melu, to ta žába, ta mně připomněla rybník a už to jelo, chlap, na motorce u rybníka a hup! do rybníka. Dopisy plavou na hladině.
To se vezme kuře, ale on nedělá nic normálně, takže nevezme obyčejné kuře ale nějaké farmářské, krmené kukuřicí, takže je celé žluté jako Vietnamec nebo Japonec, rozstřihne mu hrudní kost, které tady u nás na Moravě říkáme sternum, no a otevře milé kuře jako knihu. Má do svého vysloveně uměleckého artefaktního krbu se zazděnými kusy historických kamenů s vytesanými prastarými nápisy, sesbíraných po bouračkách či kde, z nerezových drátů vyrobený uzamykatelný dvojrošt z pletiva tak tři na tři cm, jako se prodává třeba taková ta minisněžnice na ryby nebo plácačka na mouchy, do níž se vleze akorát tak jeden ministejk.
Tak on ten svůj udělátor má přes celé topeniště, nějakých 60 na 80 cm, do toho to rozevřené kuře rozloží, že vypadá spíše jako motýl než jako žába, uzavře ho druhým roštem, uzamkne je k sobě a celý ten drátěný sendvič plněný kuřetem obrací nad žhavým uhlím vcelku, jo a měl to kuřátko v nějaké své speciální marinádě, kterou je ještě potíral při obracení, bylo šťavnaté a pikantní, jedno z nejlepších, jaké jsem jedl, ale to nemusí nic znamenat, protože já drůbeži moc nedám, pro mě je to řidina, po níž jsem brzo hladný.
Ale ne tak ten večer, dostali jsme ještě pravou svíčkovou na roštu, měl k tomu asi deset různých marinád, jejichž názvy zněly jako postavy z barmské pohádky, a ještě jeho rozkošná ženuška upekla jakousi vypečenou štólu s hromadou podivných zapečeností, které jsme rovněž ochutnali, a nakládané hříbky už měli, a kvašáky, a zeleninový míchaný salát se sýrem, originál dánská feta, směs provensálského koření s tzatziky, hergot, to se dalo žrát samotné, jakkoli nejsem na tu zeleninu žádný kapitán, kolem stolu se k tomu lámalo španělské červené (prdíme, co na to someliér, my ho nezvali) a já velkopopovického kozlíka, neb jsem ortodoxní pivař.
Celý večer zábava plynula v krásné pohodě, protože se sešli lidé, kteří vědí, že krom toho, co společně prožijeme a přinese nám radost, je všechno malicherné a pomíjivé, on je štír jen bez jediného dne o 18 let ode mne mladší, jeho paní je koťátko, ale také moudré a cílevědomé, byl to jeden z hezčích kamínků na tom našem všednodenním náhrdelníčku.
