Večer si zajdu ještě na tatarák a zemřu až pak, uvidíme, jestli se mně ale vůbec bude chtít, já bych teda popravdě řečeno ani nemusel, klidně bych to nechal na jindy, jenže kdybych si řekl, že se mně dnes nechce, mohl by se z toho stát nepříjemný zvyk, že se mně nemusí chtít ani jindy, a to by bylo velmi nepříjemné, asi se překonám a půjdu, nejspíš opět slavně zvítězí vůle nad rozumem.
Sejdu se tam nad topinkou s přítelíčkem, co dělá takové grafické drobnosti jako obaly na cédéčka amatérským kapelám, reklamní plakátky firmám item firemní internetové stránky, volnou grafiku a v neposlední řadě fotí a fotí. Kecáme vždycky o stejném, o babách a o fotkách, on mně přinese vždycky něco ukázat, já jsem ho upozornil, že mně to musí ukazovat hned zvečera, dokud ještě civilizační zábrany ve mně fungují a velí mně neurážet kamarády břitkými soudy. Ptáte se, proč kamarádi se nevykašlou na blbouna, co jim jejich snahu pokaždé sepsuje a málokdy pochválí? No to je tím, že moje soudy jsou jim prospěšné, a když řeknu, že tomuhle chybí tohle, nebo že bych zkusil tohle oříznout jinak a té oblohy tam nedával tolik, protože pak v citlivých lidech vzbuzuje závrať a peříčka v žaludcích, tak mě poslechnou a tu věc pak jim pochválí a zaplatí zadavatel.
A tak zvečera, než naskočím na vlnu jako surfař na Novém Zélandu, říkám mu samé pochvaly: „Mno jo bratře, to je ale jiná kategorie, to jsou takřka profesionálně odvedené práce a nikoli takové pošmrdlávání z nudy, jaké sem tam provozuju já, takové práce nejde také dělat bez příslušného programového vybavení, trošku to připomíná muziku, když máš kombajn, co je v něm nastavené i to, co bys v životě nevymyslel ani nezahrál, i kdybys měl talentu přehršel a cvičil deset hodin denně, není problém nahrát s tím kombajnem nahrát desku, tak je to i s grafickými programy, když se s ním umí, a ty umíš, tak i banalita jde zašifrovat a zkrásnět tak, že když zrovna neuchvátí, tak nejméně zaujme.“
Já mu z večera přece neřeknu, že když si děcka doma hrála s photoshopem, vylézaly jim z toho koukatelné věci, i když neumí nakreslit ani židli, jemu jsem jen řekl: „Tím, že říkám, že půl práce za tebe udělal photoshop, nechci shazovat tvůj obal, je hezký, stylově čistý a má vysokou grafickou úroveň, jen jsem si chtěl staromilecky povzdechnout nad zánikem řemesla, které se jmenovalo užitá grafika a písmomalířství.“
A pak vytáhnu nějakou muziku a nechám ji v hospodě pustit, do hospody se hodí jen pár žánrů a nejlíp do ní sedí taková jak já někdy říkám motorkářská muzika, třeba Band s Robbie Robertsonem či ZZ Top nebo Lynyrd Skynyrd, tady se to moc nezná, ale je to velice populární rokenrolová kapela a tak jsem jí tady na Slovácku dělal na svých diskotékách reklamu, a ještě mně do hospody štymujou Doobie Brothers, takové Without you, to je docela slušný rokenrolek.
Ale pak na nás přišel ten hlad a nechtěli jsme se hned vrhnout třetihorně na ten tatarák, chtěli jsme počkat, až se kolem našeho stolu pomnožíme jako baktérie v Petriho misce, a tak jsme si s kamarádíčkem zlatým dali jen tak jako chuťovečku jakousi obloženou topinku, na které byla navrstvena hatmatilka zbytků z kuchyně, tyhle chuťovky jsou největším kulinářským podvodem všech dob, tam se uklidí všechny zbytky a když se to připepří a přikečupuje, tak ty zbytky mohou být i značně historické, ale nám to nevadilo, protože jsme hojně dezinfikovali.
Kamarád jen tak při řeči utrousil, že mu vlastně ani nějak nechutná, že jak tak stárne, nemívá už ty hlady jako zamlada, při pohledu na rychlost, s níž v něm mizel ten úhledně aranžovaný obsah odpadkového koše za dvě stovky, jsem se neudržel a řekl mu: „To je tím, že jako lžičku používáš uhelnou lopatu a salám nekrájíš napříč ale podélně, to by mně také stačila dvě kolečka a byl bych najedený.“
Pohlédl na mě smutným okem a mně bylo rázem jasné, že nechutenství je jen záminka, že mně chce říct něco důležitějšího. „Mluv, vole!“ vybídl jsem ho ohleduplně a oklikou.
„Dlouho se mně neozvala!“ koukal do talíře a honil zrnka sladké kukuřice kolem dokola.
„Vole, stokrát zvětšený kolorovaný vole!“ hlasitě jsem vyslovil svou domněnku o důležitosti jeho trablů, „píšeš si s babou, zatímco jsi vdaný s jinou, tak co bys ještě chtěl? Aby ti ta tvoje opravovala pravopisné chyby? Já ti něco povím, mně když dlouho nepsala jedna moje tehdejší lásečka, tak jsem jí napsal, že vrcholem naší korespondence bude, když ona mně napíše, abych si napsal od ní dopis, já sám sobě napíšu od ní dopis, pošlu jí jej, a ona si jej pochválí, jak krásný dopis mně napsala, že by to sama tak krásně nenapsala.“
„Blbče,“ usmál se úlevně, ale protože hospodský právě klad na stůl rumy, nejsem si tak docela jist, komu to patřilo. Vlastně vím, ale nechtěl jsem se našemu hospodskému smát do očí!
