Dneska v 7.15 hod. je to přesně sto let, co se Země vyhnula parádní mimořádce, která by se zaručeně dostala do vesmírných svodek.
Jelikož měla štestícko, no spíš než štěstíčko měla štěstí jako prase, nestálo ji to ani další dobu ledovou. Wikipedia o tom píše: Výbuch (podle části svědků 3 po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1 000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2 000 km2, rozbíjel okna domů ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra asi 65 km.
Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především jako popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a velmi dlouho hojily. Konec citace.
Nebudu a ani nemám chuť vás unavovat plkáním o desítkách teorií, osvětlujících tu zdárně a tu méně původ tělesa nebo svazku energie, který si v oblasti středosibiřské Podkamenné Tungusky v r. 1908 takhle bohatýrsky ulevil. Prostě tam sebou něco parádně švihlo a měli jsme kliku jako blázen, že to nebylo větší. Třeba stokrát, nebo milionkrát, vesmír má načisto jiný pojem o velikosti než my. Že to Zemi nerozlousklo jako kokosák. Že ji to buzarem nešouplo někam do mrazu nebo naopak ke kamnům. To bychom si tady takhle nepovídali, bůhví v jakém koutu vesmíru by rotovaly osamocené atomy hmoty, z níž se skládali naši praprapradědci.
Tak ať už to byla kosmoloď, svazek antihmoty jako pozdrav z jednašedesáté v souhvězdí Labutě jako odpověď na výbuch sopky Krakatoa nebo sebevražedný útok meziplanetárních fundamentalistů, nám to poslouží dneska stejně dobře jako před sto lety či za sto let k jedinému. Krásně to napomáhá k uvědomění si, jaký prdinec představuje celá naše slavná civilizace v kosmickém měřítku. A jaká náhoda a štěstí je, že tu jsme a že tu ještě chvilku budeme.
Tak si dejte záležet, aby ta oslavička dnešního dne byla taková milá v lidském a ne vesmírném měřítku, ať se vám to nevymkne z kloubů a nezešílí, já bych doporučil nějaké pivo, co vám chutná v tom pařáku jako … no vidíte, honí se mně v hlavě kde co ale k čemu přirovnat studené pivo v tropickém dni, na to nepřijdu, i sláva boží je proti tomu jen kulisa v ochotnickém divadle. Pivo je pivo, marná sláva, v tomto žňovém čase mám za favorita budějovického Samsona, v naší rodině důvěrně zvaného Samsung.
Poslyšte, tady už se zvedá vedro a já jsem koupil dole v obchodě kus anglické slaniny, samé masíčko, už slyším jak se škvíří na pánvi a já si do toho broukám v tříčtvrtečním rytmu:
Kuchař už čmoudí si v svý kuchyni / do plání voní pánev slaniny / nebe je modrý jako mý džíny / dneska nás čeká zas fůra dřiny
Kdybych měl někdy odejít z plání / bohatej si žít jak žijou páni / nebyl bych šťastnej v zemi jiný / ztratil bych nebe modrý jak džíny
No a to je vlastně všechno, co jsem vám chtěl dnes ráno připomnět. Modrý nebe, opečená slanina a Samson, to jsou ty pravé báje pro velké holky a kluky, co přesně před sto lety měli z prdele kliku. Krásný den přeju!
