Dnes se cítím jako včela medonosná

Mám na zadním páru nohou usedlý pyl a tak je vláčím za sebou jako postřelený tuleň, přední nohy mám zchromlé a v hlavě se mně honí myšlenky na antarktické pláně, na katabatický vítr a ledové vlny v zálivu u Rossova šelfového ledovce, hergot já mám dneska nějakou cestovatelskou slinu, sám pán bůh ví, kam nás to dnes zavleče.

Sám sebe se za vás ptám: „Co je s tebou, že nepíšeš další srandy?“ Všichni jsme si navykli na svou dávku optimizmu, a když vysadím ani ne pro nějaký splín ale z obyčejné lenosti, že si chci třeba i já něco přečíst, tak se domáháme, vy i já, domáháme se na mně úsměvu, a ti, co jsou na dosah, se domáhají i mé přítomnosti, hlavně ti, co ji okusili, protože já ještě když vyprávím, tak u toho hraju ty scénky a ti lidé se popadají za břicha a říkají „Jo, to je on, já ho znal!!!“

Ale já musel jít koupit uzený bůček na pečení, a vzal jsem si čtvrt kila královských škvarků z bůčku, a půlku chlebové večky, něco jsem už sežr…snědl a teďka tu mám čokoládku Orion, mou čokoládovou hvězdu, moje čokoládové hvězdy, vždycky jsem říkával, že se svým životem naložím nějak jinak, zajímavěji, a představoval jsem si, že odjedu sám a sám na jachtě jen se dvěma mulatkami do Tichomoří, vidíte na mně ten neblahý vliv hollywoodských trháků? Tak zatím trénuju s mou čokoládovou hvězdou Orionem, na světě je krásně, když je ještě odpoledne a ne ráno stižené kocovinou o síle 1,7 GW.

Brzo ráno, stižen nespavostí, jsem koukal v bedně na nějaký dokument o mlácených manželkách, byly to chudinky k politování a jedna každá z nich jedním dechem tvrdila, že pořád věřila, že toho alkoholika změní, že pořád ustupovaly kvůli dětem, a že tu chybí nějaká poradna, která by jim poradila, ale neříkaly už, že je jejich maminky, ta nejlepší poradna na světě, před tím debilem varovaly ale ony si prosadily svou, že jim to říkaly všechny kámošky a vůbec všichni okolo to viděli, jen ony samy ne.

Tak jakou ještě poradnu by chtěly, mají představu, že nějaký úředník přijde a dá jejímu připitomělému manželovi pár facek a omlátí mu hlavu o zeď, aby věděl, jaké to je a ten manžel rázem zmoudří, poklekne na koleno a začne té dámě vyznávat lásku a prosit za odpuštění? Ááách jo!

Ačkoli, když si tak vzpomínám, jaký jsem pokrytec, tak musím přiznat, že nikdy jsem žádné neřekl: „Poslyš, to přece nemyslíš vážně, toho trotla si přece nevezmeš za muže, že ne? Já tě mám rád a pokud chceš znát můj názor, tak prosím tě nazuj tretry a utíkej na kraj světa, protože s ním tě nic dobrého nečeká!“ Já totiž vím, že kdybych to takhle řekl zamilované ženské, tak mám o přítelkyni méně nejméně na rok a potom přijde plakat na rameno a bude říkat: „Proč jsi mě nevaroval, když jsi to všechno věděl?“ Jenže mluvte se zamilovanou ženskou, emoční křivka jako při zemětřesení v Kalifornii, slzy s úsměvem v jednom pytlíčku, nevidoucí oči.

A jaký pokrytec jsem ještě? Poslyšte, co já už pronesl oslavných větiček na adresu těch podivných fialových ušklebenců v kočárcích nebo okraječkovaných košících na kolečkách, co já už pokrytecky pochválil krásu a výjimečnost novorozeňat, která ani za mák nebyla krásná a už vůbec ne výjimečná, ba naopak, kolikrát jsem nad tříkilovými holčičkami pokrytecky řekl: „Celá maminka“ a myslel tím něco úplně jiného, „od pasu dolů“ jsem si dodal v duchu. A to všechno jen proto, abych si koupil úsměv bezperspektivně milované krásné mladé maminky, dá se tomu říkat pokrytectví? V žádném případu, byl to počestný obchod a ten jak známo trestný není, to by museli na nejbližším stromu oběsit všechny ty Horsty z TV shoppingu jakož i mnohé hudebníky a sportovce propagující ty nejhroznější šmejdy s nadšením hodným lepší věci. Vzpomínám si, že moje rustikální babička měla na tyhle lži o podobě novorozeňat na rodiče svou ustálenou formulaci. Na otázku, na koho je to malé podobné, odpovídávala: „Hubú na sebe a řiťú na každého!“

Jistěže nebyla moje rustikální babička s takovou břitkou odpovědí příliš populární v očích na chválu nedočkavých mladých maminek, ale na druhou stranu moje rustikální babička věděla, že popularita je vždycky víc než sláva, a ona nestála ani o jedno z toho. Neuměla to nijak vysvětlit a tak to zbylo na mě. Podívejte se, pan profesor Bělohradský je slavný a kdo ho zná? Kdo ho v tramvaji pustí sednout? Sámer Issa je populární a tomu policajti možná odpustí i špatné parkování, které pana profesora stojí 2 kapříky jen to fikne, a to prosím pan profesor podle mého bere za přednášku na své domovské univerzitě v Terstu skoro tolik, jako když se náš malý hvězda prohodí na firemním rautu nějakého včerejšího veksláka. Popularita je opravdu víc než sláva, ale soudím, že je lépe být neznámý slavný než známý a populární, protože opilý populární člověk je pronásledován fotografy a moderátorkami, zatímco slavný zvrací v ústraní nerušeně dál.

Dneska se snad půjdu opít, zcela výjimečně, nikdy v této náladě nechodím, ale dnes udělám výjimku, dnes na mě sedla nějaká chandra, prostě je to silnější než já a už mě to skoro táhne za límec, sakra, je to možné? Já normálně cítím v křesle cukání jako by mě chtělo vykopnout z baráku a úplně mě škrtí límec, jak mě to z toho křesla táhne za límec od košile ven a po chvíli zase někam dovnitř, no asi s tím nemá cenu bojov...