starou čarodějnici a bude si vážit dámy středního věku, která ráda hraje domino.
Stefanie Seymour, na hlavni stranku mne tento muj oblibeny jeji portret moc nepasoval.
Před časem jsme si s přítelem povídali o nějakém dokumentu na čt2 (já ho neviděl, abyste mě nepodezírali z nějakého nezdravého intelektuálského chování, to přece zní dost intelektuálně, nebo ne?) o manželství po dvaceti letech, docela mě vyděsilo to, co ten přítel tam zaslechl a viděl.
Já však nebudu komentovat ten pořad, na to bychom museli oba, vy, co čtete tenhle řádek a já co ho právě teďka napsal, v tuhle chvíli sedět před obrazovkou a koukat na to. Je ovšem fakt, že 20 let je dlouho, ale v porovnání s čím? Vezměte si dva dny dovolené a dva dny bolesti zubů, jako to psal pan Čapek, vezměte si dvacet let se snem a dvacet let s megerou, poznal jsem lidi, co se po dvaceti letech ještě uměli něžně pohladit i když se nikdo nekoukal, a poznal jsem lidi, co se nikdy neměli potkat, natož mít spolu styk, nedej pánbůh plodný.
Představujte si: Vaše ženská je marod, na vás to leze také, všude kolem zuří epidemie, necítíte se nijak nadvakrát a připlazíte se domů z práce s představou, že vám vaše ženská aspoň odlije trochu svého čaje s citrónem, abyste se takňák zmátořil po celodenní štrapáci. Těšíte se, jaký to bude doma krásný lazaret, až se tam dovlečete. Potud sen.
Realita je to, co se ozve z ložnice, když za sebou zavřete dveře a z posledních sil se zouváte: "Poslechni, to nemyslíš vážně, od rána se tady musím dívat na ten bordel, cos tu po sobě nechal, okamžitě pojď sem a ustel si ten svůj brloh!" Kdyby vám bylo jen o chloupek líp, tak si ty ještě teplé boty zase nazujete a bez jediného slova odkráčíte do poněkud zakouřené místnosti, kde vás přivítají docela jinak. Oni teda vítají spíš vaše peníze, ale aspoň u toho se usmívají. Ale vám je opravdu blbě a tak se do té ložnice teda vydáte. Tam leží váš v nedbalkách anděl, kterému očividně už je poněkud lépe, a jedním dechem pokračuje: "Miláčku, a víš, na co mám ještě chuť?"
Dál už netřeba mluvit, seberete se a ty boty si opravdu obujete, neboť svého anděla milujete dinosauří láskou, vydáte se po těch schodech zase dolů, do té sloty, zamíříte za roh do kšeftu, kde koupíte deset deka hlívy ústřičné, kysané zelí, smetanu, domácí klobása dřímá v ledničce jako odsouzenec k smrti ve své cele, tak se udržíte a žádnou další neberete, překonáte sám sebe jako kosmonaut v porouchaném hvězdoletu, vylezete ještě jednou ty zatracené schody, zaobíraje se myšlenkami na vybudování nějakého systému, který by vás dopravil do čtvrtého patra bez výtahu, než to vymyslíte, ty schody vyjdete ještě bilionkrát, no a pak už budete doma a pustíte se do toho.
Váš anděl miluje vaši zelňačku, oloupáte tedy cibuli a zahájíte operaci, takřka milostnou předehru, která bude trvat tak asi den nebo dva, než váš anděl ještě trošku pozdraví, nejste přece krotitel. Než to všechno upatláte, nejdřív, NEJDŘÍV!!! ochutnáte tu fantastickou tlačenku, co jste koupil včera, ale potichu potichoučku, ať se anděl neprobere, to by vás zhoukal, že když se vaří nějaké jídlo, nemá se přece pojídat něco jiného, jak by andělé mohli rozumět vašim touhám, oni touhy neznají, nemajíce jich. Anděl nemůže tušit, že zelňačka by připomínala polévku dobročinných spolků, co se o vánocích rozdává na náměstích, kdybyste ji vařil hladový. Nakonec, až jestli zbude místo, tak ochutnáte ty hlouposti kolem zelňačky, jsem přece masožravec a predátor. Dáte si pak talíř již hotové zelňačky, pak si oba ještě trošku přidáte, pak až do večera budete chodit kolem hrnce na sporáku pod různými záminkami lovit každý to své, muž jako lovec kolečka klobásy, žena jako obdělávačka půdy a sběračka bobulí a kořínků kousky hlívy a brambor. Tak se stane, že jsem měl jen velmi málo příležitostí ochutnat svou zelňačku druhý den, kdy už je správně odležená.
Voda z ledovce a křepelčí vejce s kaviárem jsou fajn, až už přežraný člověk nemá místo v břiše, tohle se tam vždycky vejde, příroda to zařídila moudře, zkuste sežrat kilo chobotnic nebo ústřic nebo kaviáru, ale kilo tlačenky? Nima problema. Jen tím chlebem neplýtvejte, tím si pak otřete prsty.
A víte že můžete mít pravdu? Proč se s tím dřít, že jo? Přítel mně to také potvrdil. Namísto skákání kolem anděla začal šetřit na tu kouzelnou nafukovací paní, která je udělaná podle panenky Barbie, přesně z toho roku, co ji udělali podle Stefanie Seymourové.
