Á pan Roubíček, poslechnou, pane Roubíček, já jich včera viděl v opeře, tak jakpak se jim líbil Lohengrin?
Vybavuje se mně nádherná chvilečka s dědou.
On k stáru ztrácel sluch, ale já mám podezření, že to nebylo tak divoké, některé polohlasem vyslovené poznámky a výzvy slyšel velmi dobře, například když babička jenom tak pod fousy broukla: „Nedáme si do toho čaju trochu slivovice?“
Tu reagoval velmi bystře, už byl jak vřeténko ve špajzu a babičce velešetrně cvrknul do hrníčku, zatímco sobě dopřál štědře a ještě si cestou loknul jen tak, nahatou.
Na mě jeho nedoslýchavost dělala dojem tak trochu provozní hluchoty, byli s babičkou celý život pořád spolu a on se ji zřejmě naučil tak trochu vypínat.
No ale abych ho nepomlouval, dostal později malé elektronické naslouchátko a musel být skutečně nedoslýchavý, protože my všichni kolem jsme slyšeli, jak mu sluchátko v uchu hvízdá nějakou zpětnou vazbou a on nic, klídek.
Dost dlouho mu trvalo než zvládl na něj nesmírně složité dvouprvkové ovládání, kdy jedním přepínačem se přístrojek zapínal a dalším přepnutím téhož se volilo ze tří pevně nastavených intenzit zesílení, no a druhé kolečko sloužilo k plynulé regulaci zesílení a zeslabení v rámce zvoleného stupně.
Děda si vždycky aparátek dal do náprsní kapsičky na vestě, k televizi jej přinutili se převlékat z pracovního oblečení, které měl neuvěřitelně uvozdřené a až do leskla umaštěné a ošoupané, do trochu slušnějšího, i tak si musel pod sebe na křeslo dávat deku, a tak tedy děda si sedl a někdy nás tolik rušil hvízdáním své rušičky, že chvilku trvalo než se oba přístroje, televize i naslouchátko, sladily tak, abychom slyšeli všichni.
Televize tehdy vysílala živě ze studia a přestávky, v nichž se přestavěla scéna, byly vyplněné statickým pohledem na Hradčany a podkreslené vážnou hudbou, která měla za úkol kultivovat unavenou duši pracujícho člověka, tak ty přestávky mnohdy byly delší než samotný program.
Jednou si tak sedíme a útrpně posloucháme nějakou přestávkovou klasiku, k níž jsme tehdy měli všichni vztah asi jako pan Roubíček, který na otázku pana Kohna: „Á pan Roubíček, poslechnou, pane Roubíček, já jich včera viděl v opeře, tak jakpak se jim líbil Lohengrin?“ odpověděl: „Ále ani se neptaj, pane Kohn, ve tři čtvrti na dvanáct se kouknu na hodinky a bylo čtvrt na devět!“, tak si sedíme a posloucháme tu hudbu, když přístroj zničehonic, asi jej něco rozbolelo, bez výstrahy spustil nějakou árii, nějaká zlomyslná žena vybavená strašlivou zbraní, koloraturním sopránem, nás začala ohrožovat svým zpěvem.
A děda, jak byl takový rozvážný a přemýšlivý, jen tak pomalu sáhl do náprsní kapsičky a se slovy „No, od tebe já si lehko pomožu“ vypnul naslouchátko.
Mohli jsme se porvat smíchy, když jsme si uvědomili, jak má svět na knoflík.
