O dědovi mohu psát tisíc let. Byl to dobrý člověk. Je zajímavé, že víc než jeho obličej si pamatuju jeho ruce.
Když v neděli zvonilo poledne, partičky v hospodě se zvolna rozpadaly, chlapi se po dvojicích nebo i víc, někdo dočista sám spěchal, to bývali opozdilci, se ubírali ke svým domovům a manželkám a svátečním obědům, každý byl ještě rozpálený z té hospody, tváře měli rudé a vyholené, klobouky do týla, některý si vykračoval notně zeširoka a rozkládali rukama, ti ředitelé svých zeměkoulí, až radost pohledět.
A pro dědu, když se zapomněl, jsem někdy byl vyslaný, ale to fungovalo, dokud jsem byl malé, blbé a neúplatné dítě, děda to zkoušel oplatkem, nebo čokoládkou, co jich tam hospodský k tomu účelu míval, takové ty malé, co bývaly za korunu šedesát, nebo jsem dostal sodovku, ta vydržela dél, ale nikdy tak dlouho, jak děda potřeboval a já jsem zase neodbytně cloumal a tahal dědu za rukáv, aby jako už šel, že babička vzkazuje a že má jít obědvat a nic jsem netušil, nic jsem nevěděl o chlapské hrdosti, o sicflajši, o tom, že když se trefí řeč, tak mohou trakaře padat a ženy skákat do propastí, chlap ohluchne a jede po své koleji jako Louis Chiron, nic o něm oni nevěděli a přesto jezdili jako širóni.
Později, když už jsem o světě věděl víc, kdy už jsem pochopil, že na světě je něco za něco, tak jsem tu svou čokoládičku vždycky žmoulal na židličce dědovi po boku a poslouchal jsem dospělé řeči jeho přátel: "To je Mařenín? A takový veliký? Jak sa menuješ? Vyřiď babičce, nech sa nezlobí, že sme si s dědú ešče moseli cosi řéct, nezapomeneš to?" mrkali spiklenecky na sebe chlapi a někdy jsem dostal čokoládky dvě. Obchody přestaly, když doma pochopili, že jsem zkorumpovatelný a moje mise se míjejí účinkem.
Děda čas od času přebral a to bývala největší zábava, to jsem se dusil tichým smíchem, protože jsem nahlas nemohl a nesměl, děda míval problémy už s brankou do předzahrádky, která byla na pružinu a pořád se vracela zpět. Babička to rozezleně komentovala : „Vidíš ho? Už sa zasej vozí na brance!“ Tím narážela na mou oblíbenou zábavu, totiž pověsit se na tu branku, odrazit se a přes horní úvrať se silou pružiny nechat přitáhnout zase zpátky. Pravda, mezi dědovou a mou hmotností byl jistý rozdíl a tak mu to „vozéní sa “ šlo poněkud hůře.
A pak se rozrazily dveře do chodby a dědův hlas vesele zvolal: „Tož oběééd, babičko!“ a milovaná babička svému drahému choti láskyplně odvětila : „V řit ňa polub, kotrmelče starý. Kde sas ožrál, tam sa najez!“ a nalévala polévku. „Ale nezlob sa na mňa, babičko, poď sem a daj ně hubičku!“, laškoval světácky děda a babička namítala „ No to bych si pomohla, ožralý si a smrdíš jak žumpa“. A v takové a podobném duchu se nesla jejich sváteční konverzace do té doby, než děda dojedl a začal podřimovat za stolem. To mu babička pomohla z vesty a on si šel na otoman lehnout a trochu si odpočinout. Vždyť se tolik nadřel.
