Děda forevermore II.

V neděli ráno si děda umyl ruce a obličej, zahrnul límec košile dovnitř (to až daleko později se začal svlékat do mírně ušmudlaného a silně zapraného nátělníku, který ovšem už signalizoval nástup moderní doby, v té uplynulé nemoderní době nosil takový ten komplet od krku po kotníky, vepředu na zapínání a dole na tkaničky, při výročním mytí v létě si jej jeho dcery odchytily, svlékly mu horní část toho sakumpaku a zavázaly mu ji kolem pasu.

Pak ho v lavóru horké vody, postaveném na stoličce uprostřed dvora, myly a on prskal jako kocour a celkem nevrle ale slabě se jim vytrhával a bylo to celé veselé škádlení, aspoň já jako dítě jsem to tak vnímal, jiný mohl být pohled oněch dcer, které praly ložní prádlo, nakonec okénka byla malá, petrolejky taky moc nesvítily, takže zářivě bílá barva povlečení nebývala zřejmě až tak zářivě bílá, řekl bych, že vnímání bílé se časem dosti posunulo, ale co, bílá jako černá, obě jsou osmou barvou duhy, tak s tou košilí bez límce děda úspěšně napodoboval francouzské odsouzence před gilotinováním a přinesl si holení. Holíval se jednou týdně, takže závěrem týdne pravidelně býval zarostený jako pan Kemr v charakterních rolích, a holení byl obřad.

Ze všeho nejdřív si ohřál v malém hrníčku na kamnech dva větší hlty vody, kterou pak přelil do skleničky od hořčice, jakými byla tehdy republika zaplavená a kterým jsme později uvykli říkat kremžský křišťál, připravil si holicí mýdlo v kulaté bakelitové krabičce, v jaké jsem své první holící mýdlo ještě já nafasoval na vojně, která pravda nikdy neoplývala výkřiky módy, do té doby jsem byl otcem školen na mýdlo značky Holík, úhledný váleček v bílém papírovém obalu, na němž se pitomě culil modře vyvedený tvor neurčitého pohlaví s namydlenou papulou.

Děda obtáhl břitvu na koženém pásu, který měl upevněn na dřevěném špalíku. Pak si rozložil krabici s holením tak, aby se mohl prohlížet v zrcadle, které tvořilo víko té řezbami zdobené kazety, v jejímž šuplíčku se skrývaly dvě břitvy a nůžky a mýdlo a kamenec na zastavování krve a ještě pár dalších hygienických potřeb, jako špendlík, dva rýsováčky, špaček tužky a starý knoflík.

To už já jsem pravidelně sedával na otomanu u stolu a upřeně dědu pozoroval, protože takovou srandu, že si někdo z dospělých sám rozpatlává po obličeji bílou pěnu jako v němých groteskách, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Dost často jsem býval odměněn za pozornost máznutím mýdla na nos nebo na tvář, stal se z toho náš rituálek, ještě dnes cítím tu mírně zatuchlou vůni laciného mýdla a cítím tah na tváři, když to místo zasychalo. A co teprve když děda při holení začal špulit a pitvořit tvář, aby se mu podařilo vyrovnat suchou vrásčitou ještěrčí kůži. K popukání.

Když se byl oholil, umyl si znova obličej, přičemž mu pravidelně zůstával nejméně jeden ale častěji oba ušní lalůčky bílé od mýdla a on vypadal jako když běloch má hrát černocha a při práci s tmavou tělkou nebyl důsledný. On děd byl totiž v obličeji a na rukou do tmavě hněda opálený a tělo a čelo měl mléčně bílé. Čelo protože nosil neustále v zimě v létě klobouk a tělo protože se nikdy nesvlékal. Když mu dcery svlékly košili a triko k onomu již zmíněnému umývání, zaručeně si připadal víc nahý, než když si dnešní čtyřicítka na dovolené v zahraničí poprvé v životě na pláži svleče horní díl plavek.

A pak si vzal bílou košili a přes hlavu si navlékl kravatu, kterou mu kdosi uvázal těsně před svatbou a on ji nikdy nerozvázal, jen protahoval volný díl nahoru a dolů, uzílek už byl stálým utahováním malý jako nehet na palci, kravata celkem dosti ušmudlaná a pokrčená, jak se za ni chlapi při hospodských rvačkách za mlada držívali, tak se děda hodil do gala, tmavým olejem na vlasy si namazal temeno a sčesal si vlasy dozadu a za uši, stříhával se svépomocí, když mu zemřel přítel, který jej chodíval pravidelně dvakrát za rok stříhat, tentýž k nám chodil ještě jednou a to zabíjet prase, každý z těch vesnických sedláků měl nějakou odbornost navíc k těm základním, které uměl a musel umět každý, přestože žádný z nich nebyl ničím vyučený, museli umět opravit boty, nábytek, zedničinu znali, košíkářství, kovářství a broušení a dřevorubectví, polní práce a chovatelství a sadařinu jako hlavní obor, každý jak mu to šlo, někdo úhledněji pletl koše, jiný uměl líp spravit koňské postroje, a k tomu ještě uměl každý něco, co neuměl jiný a tak si navzájem vypomáhali, za ostříhání šel soused sousedovi porodit krávu a podobně.

A tak se milý dědynek nastrojil do gala, do černého obleku s jemným proužkem, který nebyl nikdy zneuctěn čistírnou a moderními technologiemi, který uznával toliko kartáč nebo namočený kartáč, v tom oblečku si vzal od večera připravenou cigártašku s tabákem nacpanými dutinkami (podobný obřad jako holení bývalo přebírání, míchání a fermentace tabáku, který byl určen k vykouření ve všední den a jiná směs zase ve svátek) a vzal si také sváteční klobouk a šel do kostela, což znamenalo, že se postavil s dalšími chlapy vpravo od vchodu do kostela, a tam se odehrála malá schůze jejich občanského sdružení, a všichni tam vydrželi až do pozdvihování, znali již liturgické úkony nazpaměť a na hodinkách odměřovali délku kázání : „Co to dneskaj tak natahuje, ten mladý panáček, šak tá moja ho stejnak nečuje“. Za tím účelem měli krásné baňaté kapesní cibule v kapsičce u vesty, odkud visíval pravidelně nějaký zdobný řetízek.

Tak ti chlapi tam polohlasem vyprávěli, ti zbožnější se občas pokřižovali v souladu s probíhající bohoslužbou a po pozdvihování, když už se mše chýlila k závěru, vyrazili jako jeden muž do hospody, aby si tam dali jedno nebo pět piv, moc jich nestihli, protože tím, že se tam nahrnuli všichni, hostinského, který býval také starší a dýchavičný, zcela zahltili, a jak se trošku napili, tehdy se borovička moc nepila, můj děda si k pivu dával rum, ale nezapíjel, byl gurmet, vychutnával si jedno každé zvlášť, protože to byly sváteční štamprličky, sváteční piva, i hospodský na neděli narazil něco lepšího, ležák, a o velkých svátcích i třeba Plzeň nebo nějakou jinou pozorností chlapům ty svátky pomáhal světit, vždyť se nadřeli, tak jak se ti chlapi trochu napili, hospoda se poznenáhlu rozeznívala, rozechvívala k životu, hučela jako včelí roj, někdy docela zpěvem, ale to až k polednímu, ti vážnější moc nepili, hráli taroky a měli kolem stolu pár kibiců, můj děda také sedával u taroků ale nikdy je nehrál, jen znalecky přikyvoval, když některý z hráčů své zdvihy komentoval : „Tož mosél sem nést dvádvacítku, tot Pepek kříže neznál a jináč by ně Francek vyrazíl škýza a neměl bych ani malé honéry“. A platívali si deset nebo patnáct haléřů za hru a zhádali se u toho dosyta.