Děda forevermore I.

Dlouhé podzimní a zimní večery se trávily domácími činnostmi v kuchyni. Všichni se sešli kolem stolu, osvětleného nějakou čtyřicítkou žárovkou a ženské si vzaly ruční práce, u kterých zdrbly celou vesnici nastojato i naležato.

Někdy se stávalo, že ukecaly dědu, aby jim četl ve starých kalendářích. Ty příběhy všichni znali nazpaměť, kalendáře pocházely vesměs z doby před rokem 1930 a tak jejich časové údaje a informace o konání výročních jarmarků a tarmaků (z němčiny der Tiermarkt = dobytčí trh) ve druhé polovině padesátých a v první polovině šedesátých, ze kterých tyto vzpomínky pocházejí, nebyly již pravda příliš aktuální, ale příběhy o lásce a nenávisti, příběhy se šťastným koncem, u kterých si ti tvrdí přírodní lidé společně zafňukali, ty ještě dnes vychází v různých Večerech pod lampou a Harlekýnech.

No a děda nastoupil. Seděl v čele stolu, ženské dokola a já se povaloval na otomanu, na němž lehce zmožen pravidelně odpočíval. Když četl, vysychalo mu v hrdle a musel je proto svlažovat „burčákem“, jak se u nás říkalo jablečnému vínu. Pravidelně si ho děda na zimu nechal zkvasit nějakých šest nebo sedm set litrů. Připočtu-li k tomu nějakých sto litrů slivovice a fakt, že koncem února neměl co pít i za babiččiných prohibičních zákonů, vychází mně z toho děda jako superman. Geneticky zakódovaná láska k alkoholu je u mne odůvodněna i když nejsem vedle manželky otcem tří dcer jako byl on. Ta strašlivá osamělost v ženském světě kolem sebe je závažnou polehčující okolností v odsuzování jeho náklonnosti k tekutým ulevovadlům. A navíc, opičku měl veselou a bratřivou, rád se smál a zpíval.

Děda si ráno přinesl dvoulitrový džbánek, strašidelně umatlaný, protože si jej stáčel šlauchem (gumovou hadičkou) a než mu šlauch chytil tah, tak se několikrát zhluboka napil. S petrolejem to nedělával, ten se sléval trychtýřem. No a jak se tak několikrát napil, i ta ruka se zpevnila a už to po tom džbánu tolik necmrndalo.

Ten džbánek si přinesl do kuchyně, přičinil do něj dvě tři polévkové lžíce cukru, protože jeho omamný nektar byl kyselý jako prase, kterýmžto katalyzátorem ovšem home made long drink dostal žádoucí akceleraci a není tedy divu, že někdy už v deset dopoledně se z kuchyně ozývalo babiččino zlostné : „Poslúchaj, ty už si zaséj ožralý, podívaj sa jak ti klipkajú oči!“

Klipkající oči byl babiččin neomylný příznak, kterým podpírala svou diagnózu. Když se nad tím tak zamýšlím, mohla babička s klidným svědomím říct: „Dnes svítí slunce, ty už jsi zase opilý“.

No a někdy pozdě odpoledne si můj kouzelný dědeček šel pro další dávku. Není pak divu, že texty kalendářových bestsellerů dědovi dělaly dost potíží. Děda četl, četl, a jak ho alkohol zmáhal, volné konce příběhů povlávaly v jeho mysli a zcela nahodile prolínaly jeden druhým, děda improvizoval a zase se vracel do textu na jiném místě, až některá z ženských se pozastavila nad nepravděpodobnou logikou příběhu a jeho prapodivnými postavami, které vstávaly z mrtvých a vůbec posluchačům vyváděly časové smyčky a různá jiná alotria, a doporučila dědovi, ať si nevymýšlí, že tak to není.

Děda si klidně lokl ze skleničky a suše jim oznámil, že „když sú tak chytré, možú si to číst samy“, a chvilku se zase nechal ukecávat, než četl dál. Ony nakonec také v teple a syté postupně podřimovaly, jen má hypertonická maminka ne a ne usnout a tak jí nezbylo, než si příběhy vyslechnout ve všech dědových modifikacích.

ze starců strachu nemám

a pláču s nimi o sto šest

skrz slzy ukazujem že nám

narostly rty zaťaté v pěst