Co Vševědoucí neví

Já vám měl na snídani vídeňské párečky z prasete tak špinavého, že z něj bahno jen kapalo, a kdybyste věděli, co to prase žralo, tak byste nevěřili, že není tikající teroristická mikrobiologická bomba.

Ale překonal jsem se, zahnal špinavé myšlenky a milé párečky snědl, byly neřestně čerstvoučké, hubené a tenoučké a voněly kouřem, já vím, že v masokombinátech se uzeniny neudí, jen se projedou nějakým jakoby komínem s ochuceným horkým vzduchem, místo uzení se přidává uzená příchuť, ale příchuť se dnes přece přidává do všeho. Přitom mě napadlo, že by bylo zvláště rafinované trošku ty barvy a příchutě poplést, ochutnat třeba tmavě modrou minerálku s příchutí připáleného mléka a karamelu, opravdické hnědé mléko s uzenou vůní, citronovou nebo banánovou zelenou sekanou či purpurové zavináče s višňovou příchutí.

Teďka napjatě hledím na spuštěné stopky a čekám, kdy dostanu znova hlad, protože tak špinavé prase byť v tak chutné podobě přece ani nemůže zasytit, a víte co je na tom to nejlepší? Že to ve mně vzbuzuje spoustu asociací.

Chutné párky ze špinavého prasete mně nevím proč připomněly fotografie pana Jana Saudka, koupil jsem si jeho monografii za totáče nebo těsně po revoluci, už si přesně nevzpomínám, tehdy za nekřesťanských 500 penízků, dneska stojí 5000, ale to je jedno, jeho fotky jsou z těch, které nesnesou světlo světa, či výstižněji řečeno světlo boží, člověk si je prohlíží v ústraní jako pornografii nikoli pro ten dryáčnický obsah nýbrž pro své vlastní necudné myšlenky, kterými je při sledování jeho děl pronásledován. Trošku se stydí, trošku je pohoršený, trošku je vzrušený, trošku okouzlený, ode všeho trošku ale jedno je jisté, není rád, když se na něj někdo kouká, když on se kouká na tu necudnou chlupatici s podivným úsměvem ve vyžilé tváři. Mé vlastní myšlenky jsou voňavý párek ze špinavého prasete, čistému vše čisté.

Když jsem vzpomněl fotografie, včera jsem nejen fotil novým mobilem ale i uskutečnil první meziplanetární spojení přes bluetooth, vše funguje jak má, na monitoru se zjevení konalo, jen když jsem si opačným směrem posílal do mobilu milovaného Erica Claptona, vzpomněl jsem si, jak říkala na jednom pradávném koncertu Zuzana Michnová, že Marsyas kdosi z publika poprosil, ať zahrají něco od Erica Kleptomana, trošku se mně můj Kleptoman nepodařil. Zapomněl jsem na to, že při ripování potřebuje soubor vyšší průtok dat a tak hraje potichoučku, piano pianissimo, jak se na starého unaveného bigboše sluší, zkrátka jsem to zvrzal a jsem na to patřičně hrdý, když pohlédnu kolem sebe se zvláštním zřetelem na mé spolužáky, kteří tvrdí, že o počítačích něco málo zaslechli ale nemohou tvrdit s jistotou, že se to týkalo přímo elektronických počítačů, protože zamrzli v období, kdy mechanika byla králem a kuličkové počitadlo vládlo kosmonautice. Skoro jako ten student, který dostal od examinátora otázku, co ví o Pražském povstání a odpověděl, že to ještě není nic jistého, ale proslýchá se, že něco už se chystá.

A také jsem si byl o víkendu zahulákat, dědynek se uvedl do stavu, který policisté nazývají jednoznačně pod vlivem, a podvliv měl velevliv i na kvalitu a hlavně ostrost tehdy snímaných scenérií, to už jsem se vyzbrojil dospělým foťákem, nespoléhal jsem na žádné hračky v mobilech. Musím říct, že jak jsem se vždycky o gyroskopickém optickém stabilizátoru MEGA O.I.S. vyjadřoval pochvalně, tak tuhle sobotu nějak neměl svůj den a nestabilizoval, asi dovolená nebo tak něco, všechno bylo rozhýbané jakoby Jižní Moravu ten večer postihlo zemětřesení. Nejspíše ale to bylo jen mětřesení, protože už v neděli zase byl stabilizátor ve službě, mám já to trápení s jankovitou technikou, ááách jo.

Také tam byla tombola, lidi, to jsou ceny, co se tam dají vyhrát, to by Vševědoucí nevěřil. Já jsem si tam došel za drahé vstupné pro rohožku a velezajímavé pexeso s motivy chráněných brouků, utratil jsem nehorázné peníze za losy do tomboly a ještě nehoráznější u baru, abych se potácel nočním městem obtěžkán pitomou rohožkou, kterou se budu stydět použít na očistění obuvi, protože je sice docela ostrá a tudíž praktická ale také vyvedená v strakatém vzoru, kterým se nešťastná dvanáctiletá čínská školačka pomstila světu za svůj dvanáctihodinový pracovní den.

To jste nevěděli, že Číňané mají pohyblivou pracovní dobu, závisející na jejich věku? Desetiletí deset hodin, dvacetiletí dvacet hodin, čtyřiadvacetiletí pracují už nepřetržitě, pětadvaceti hodin a let se tam ještě nikdo nedožil. Mimochodem, kolega před dlouhými lety na služební cestě do pracovního výkazu jednou uvedl tolik hodin různých činností, že mu to v součtu hodilo v jednom dnu pětadvacet hodin, a když se jeho vedoucí nad tím podivoval, suše mu to zdůvodnil tím, že toho dne pracoval i přes oběd.

A víte, že Japonci se musí odnaučovat pracovat, protože si nevybírají ani své zákonité tři dny dovolené a nepřicházejí domů před 23. hodinou? To se to potom buduje hospodářský zázrak, když si lidé zvolili dobrovolně otroctví jako státní zřízení. Ale o tom Vševědoucí pravděpodobně také nic neví.