vnímám nauky o umění stárnout jako když ti někdo popíše, jak bolí podebraná pata.
Může to být popis k uzoufání bolestný nebo k popukání vtipný ale venkoncem pořád víš prd, jak bolí podebraná pata, ovšemže až do okamžiku, kdy se tvá vlastní pata uvolí a konečně se podebere.
No a stejně to já osobně mám k stáru s vírou, je celkem jedno jak a jestli budeme víru personifikovat, zda se rozhodneme pro monoteistické či polyteistické pojetí víry, je to pořád stejně nesdělitelné jako ta podebraná pata, trošku mně dnešní boom (hlavně mezi mládeží, bezradnou a osamělou až běda, marně hledající nějakou silnou ideologii) kolem idealistického vidění světa připomíná ten bonmot o tom, jak silní kráčejí vyrovnaným krokem a slabí kolem nich tančí dobové tance.
Může vám to připadat velkohubé, když budete slušní, tak řeknete machiavelistické, ale opravdu si myslím, že to, co bych označil vírou, protože jiné slovo není dost přiléhavé, člověka navštěvuje v jakýchsi periodách, nebo lépe řečeno, v životních etapách, které se mohou opakovat. Poprvé se člověk obrací k víře, když si neví rady, to je přirozené. Později člověk víru opouští, jak přichází k poznatkům a zase se k ní navrací, když dosáhne člověk svých hranic, hranic svého chápání, kdy člověk nazná a pochopí své limity, abych to vyjádřil matematicky.
Trošinku vám uhnu, vzpomněl jsem si, jak jsem o víkendu ochutnal kafe řvavé značky, nemoha jí zde kvůli kodexu bloggera dělat reklamu, musím vám to velikánkou šifrou opsat tak, že ve jménu Billy škrtněte B. Byla ve sklenici, které měla uvnitř počmárané stěny čokoládou a docela na dně se nacházela trocha Amareta, ta kávička do mě šla překrásným elegantním krokem ženy, co je na světě ráda, ale nejkrásněji jsem si to stejně užil v obchůdku se zbraněmi.
Tam měli nějakou akci a tak jsme si koupili dva nožíky, temně červený dámský a velký černý, jen s nejzákladnější výbavou, znervózňuje mě spousta těch neužitečných želízek ale tyto je nemají, jen velký nůž, otvírák, můj navíc vývrtku, oba mají ve střence párátko a pinzetu, ale to mají všechny švýcarské armádní nože, nikdy jsem neměl krásnější a kvalitnější nůž, ne že bych jej potřeboval, jen ho čas od času vezmu do ruky a pomazlím se s ním, s jeho hladkými a lesklými želízky, s jeho pojistkou neobvyklé konstrukce, no a pak ho zase zavřu a uložím, chlap je jen přerostlý chlapeček ale zase kdo si hraje, nezlobí.
Minulý týden jsem se zase potýkal s mými zúženými zvukovody, záněty zvukovodu trpím celý život, když se k tomu ještě připrdla lupénka a její šupinky, které s mazem umí vytvořit docela slušnou zátku, která se ve zvukovodu za pomoci teorie zákrut podle starého dobrého Eustacha zanítí, nezbývá než zajít za místním otorinolaryngologem a požádat o kvalifikovaný tlakový postřik.
Když jsem časem zjistil, že to zvládnu sám, protože jeho antibiotické mastičky jsou takříkajíc placebo, léčím se tak, že když ucítím v pantu některé z čelistí takový jako podivný pocit (nenechám to dojít až k zalehnutí v uchu nebo bolesti), odšroubuji ze sprchy růžici a tím proudem vlažné vody rázně vyčistím zvukovod až k pocitu uvolnění a zaslechnutí šumění, když voda začne omývat Plechový bubínek, pak ucho tamponem vysuším a zavedu tam v alkoholu (což jsou vlastně ušní kapky) namočený tampónek, ponechám nejlépe přes noc, takřka nikdy jsem proceduru nemusel opakovat, s otorinolaryngologem už se jen zdvořile a s úsměvem zdravím, má asi pocit, že jsem ohluchl docela a už ho nepotřebuju.
To ohluchnutí mně vždycky připomene oslepnutí a černé brýle Stevie Wondea nebo Ray Charlese, když jsem si jednou nasadil své krásné nové protisluncové brýle, řekla mně jedna má známá, že mně ty sluneční brýle sluší, já jí odpověděl: „To máš tak, já patřím k těm šťastným povahám a osobnostem, kterým sluší naprosto všechno, já kdybych si na hlavu narazil papírový pytlík od mouky, považovali by to lidé za papežskou mitru a oslovovali by mě Vaše Eminence nebo Vaše Magnificence.“
A rozváděl jsem tu myšlenku dál tvrdě, že na všední dny bych nosil pytlík od mouky hrubé, v sobotu a neděli bych však měl na hlavě obalovou techniku od mouky polohrubé a o velkých a státních svátcích by se na mé hlavě skvěla mitra od mouky hladké. Vlastně už se nám blíží Mikulášská nadílka a to mně připomnělo krásné časy, kdy jsem plnil při této příležitosti zodpovědnou roli čerta, pro jehož úlohu bylo nutno zvolit člověka s nebývalým pedagogickým nadáním. I tak si spousta dětí odnesla citová traumata na celý život, protože my jsme nebyli parta, co kostýmy šila horkou jehlou.
Náš Mikuláš měl roucho přímo posvátné, protože to byl vyřazený kostelní ornát, při spatření jeho velebné brady by zajásali všichni instalatéři, neboť v ní bylo koudele pro celý cech na rok. Anděl drobnější postavy měl křídla, vyřezaná z polystyrenu, a byl nalit a zazipován ve svatebních šatech své manželky, žid měl hrb od Armaniho a čerti byli jako ze škatulky. Teda Pandořiny.
Náš posvátný kolektiv měl čerty dva, protože ti parchanti ze sídliště si nic jiného než podělat se strachy nezasloužili a tak jsme na sobě zapracovali. Huby jsme měli červenočernozelené, použité temperové barvy nám vtekly do vousů, což bylo obzvláště působivé, a na beranicích se nám skvěly rohy. Kolega měl kravské a já klotové. Jeho záď pak zdobil rustikální kravský ocas, zatímco já měl z téhož černého lesklého klotu ušitý a vycpaný elegantní prut poněkud připomínající hladkosrstého jezevčíka. Kožichy však jsme měli shodné, dodavatelem byly Československé státní dráhy.
Akce probíhala hladce a důstojně do chvíle, kdy jindy laskavý a mírumilovný anděl spatřil v jednom z bytů, v nichž jsme působili, důstojníka Československé lidové armády, s nímž se o manévrech nějak nepohodl stran jeho rozkazů a začal ze sebe rvát křídla s utkvělou představou, že si to s oním lampasákem rozdá ve velmi volném stylu. Ale i tam to dopadlo k obrazu Božímu a po obdržení příslušné platby v alkoholické měně jsme se odebrali o dům dál. To už jsme někde v bytě promiskuitní matky samoživitelky přišli o žida a čerti se drželi vytýčené trasy jen s největším vypětím morálních sil. A stejně jsme zaslechli, že ráno, když maminky vycházely s dětmi z domů, jedno trhalo mamince rukávem se slovy: „Mami, maminko, podívej, támhle leží chcíplý čert!“
