Jak dlouho trvá váš okamžik? Můj i několik let. Teda když si vůbec vzpomenu.
Nebo jinak. Stojíme s ženou před pultem, na němž leží svetřík, jí se líbí, protože je hezky růžový a mně se také líbí, jenže protože je oranžový. Někteří lidé si myslí, že každý člověk vidí jako oni, jak barvy, tak tvary, ale malíři tě vyvedou z omylu, vytáhnou z objektu tvary, které tam jsou a ty je neviděl, malíři ti ukážou barvy, které tam jsou a ty je dosud nenašel, každý vidíme svůj objekt, své barvy, a nejde bohužel nebo bohudík tyhle dva objekty postavit vedle sebe a porovnat je.
Ještě jinak. Co je pro někoho skvělé jídlo, je pro druhého nepoživatelný blaf. Kdyby lidé na celém světě měli stejné chutě, netřeba kuchařek, všichni bychom jedli stejný šrot. Já se například včera odbyl kelímkem nějakého taveného nebo termizovaného (co to slovo in rectum může znamenat?) sýra a dvěma rohlíky s růžovými oranžovými paprikami, ale už za pár minut se dostavil koncentráčnický hlad, je to planina, jak se člověk nenacpe škvarků nebo tlačenky, trpí, já tedy trpím, moje břicho zpívá žalmy a ladí s trubkami ústředního topení, v nichž bublá vzduch. Jiný je z toho vzorečku syt až do večera a ještě přejedením obtížně usíná. Bůh mu buď milostiv.
V nějakém blogu jsem zmínil svou psoriasis vulgaris generalis, svou milovanou lupénku, s níž žiju už pár desítek let a docela jsme se sžili, snad jen, že musím za sebou pořád tahat výkonný vysavač mně na ní vadí, a že musím mít doma zásoby vazelíny jako v autoservisu, než byla vynalezena samomazná ložiska, ale žít se s tím dá docela pohodlně, od doby, co jsem vysadil kortikoidy a používám jen naprosto obyčejnou kosmetickou vazelínu, má moje choroba své pravidelné roční rytmy, závislé od počasí toho kterého ročního období. A nějaký laskavý čtenář, a to prosím není míněno ironicky, mně poradil: „Zkuste nejíst maso, špek, sýr, pražený chleba, šunku a hovězí vývar. Prostě maso, uzeniny, pečivo, mléčné výrobky atd. Když to vydržíte půl roku, striktně a bez výjimky, a budete si hlídat přísun všech vitamínů a minerálů, lupénka se zlepší - u mladého člověka občas i úplně zmizí - u vás by se mohla aspoň zlepšit. Doktoři mají snahu veškeré jevy na kůži řešit externě (masti), případně PŘIDÁNÍM určitých látek dovnitř (léky), když někdy stačí pouze některé "látky" vynechat. Každopádně bych vysadil zejména uzeniny, veškeré potraviny obsahující barviva, živočišné tuky a konzervanty (nebo aspoň omezit - např. vysadit hořčici apod.) a zvýšil bych přísun seleniny a ovoce s vysokým obsahem červených barviv (červená paprika, červené fazole) a antioxidantů (což je téměř veškeré ovoce a zelenina). Hlavně se naprosto vyvarovat uzenin, umělých barviv a konzervantů a bude o hodně líp.“
Víte, příteli, jste laskav, ale já mám obavu, že by nebylo líp, natož o hodně líp. Ba sžírá mě neodbytný pocit, že bude hůř, o hodně hůř. Lupénka zůstane a můj život zešedne. Sebestrakatější zelenina neumí u mě navodit pocit euforie, který se dostaví, když ucítím vůni čerstvé kozí klobásky. Víte, ani při včerejším poledním nákupu se mně nějak nadvakrát nedařilo, snad to bylo tím, že mně hned zrána přes cestu přeběhly současně dvě černé kočky, každá v jiném směru, nemám důvod se uklidňovat tím, že se vzájemně ruší. Okamžik (můj okamžik, nikoli ten, co si představujete vy), tak tedy můj okamžik nato mně upadl talíř a rozpadl se na bílé různě velké střepy, zatímco hrnek, který mně upadl asi týden předtím, zůstal celý, jen si poskočil a rozpustile zacinkal.
Ale k tomu nákupu. Stál jsem v rozpacích před chladicím boxem v místní prodejně potravin, v ruce držel jako poznávací znamení ukázněného zákazníka ušmudlaný modrý košík, olepený samolepkami z automatické váhy, v něm tři zelená jablka střední velikosti výrobní značky Golden Delicious ukrytá neukrytá v polyetylénovém pytlíku. Chtěl jsem, aby můj žaludek měl krom dužiny oněch svrasklých plodů na práci ještě něco vydatnějšího a tak jsem se právě rozhodoval mezi malým balíčkem olomouckých syrečků z Loštic a báječnou vaječnou omeletou na krajíčku podivného chleba z tvůrčí kuchyně místního alimentárního podnikatele, který dostal od zdejšího živnostenského úřadu povolení k hromadnému vyhlazení všech lidí se slabými žaludky.
Nebyl jsem ještě rozhodnut přesně, co k oněm jablkům svému žaludku podám jako bonus, tak jsem se při přemýšlení bezmyšlenkovitě hladil pravou rukou v oblasti solaru plexus, když za mnou ženský hlas pronesl otázku: „Přemýšlíte, čím si zkazit poledne?“ Stála za mnou známá neznámá, nemladá nestará, typická chytrá horákyně, ženská, co se spolu bavíme.
„Ale ne, vedu dialog se svým žaludkem a právě jsem se jej ptal, zda už ho omrzel život,“ snažil jsem se být vtipný.
„Mně to bylo hned divné, hned jsem věděla, že nepřemýšlíte, když se hladíte po břiše, chlapi zpravidla přemýšlí něčím, co je o kousek níže než břicho, když laskavě prominete.“
„Ó nikoli, madam, v mém případu už je to lichotka, jen do toho, jen mně řekněte, čím přemýšlíme my chlapi, protože si rád vyslechnu, že ve vás vzbuzuji dojem, že mám ještě stále čím přemýšlet.“
Čím si dnes chcete být jisti?
