ale vyrostl ze mě jen zatrpklý starý patron, píšu jak mně zobák narostl, ať si to každý přebere jak umí, nepíšu chvalozpěvy na objednávku nýbrž na sebe.
Nejspíš v mém životě přijde chvíle, kdy už nebudu moci číst ani sebe sama, a jak jistě víte, člověk nejraději čte svá slova, své myšlenky, které považuje za nadmíru zvonivé, názory druhých mě až tak nezajímají, nejsou-li spjaty se slovy chvály na mě. Muzikanti se vymlouvají na to, že se nechtějí cizí melodií nechat ovlivnit ani podvědomě. Přitom je to jen obyčejný narcismus, nic víc. Já si vytvořil zcela jiný spásný mechanizmus: „Oni tomu nerozumějí.“ Ale přijde chvíle, kdy začne vrtat červík pochybností, co když je to právě naopak, co když oni ti všichni okolo jsou těmi, kdo tomu rozumí a já sám jsem zvenčí té ohrady pravdy, jak psal Bělohradský o krajinách a pravdách, o názorech na výměnu a názorech vrostených do mozku, o objektu a universu.
V mládí někdy jsem docela míval pocit, že čtu abych mohl někde pomistrovat tím vyčteným moudrem, chápete, ne ani to moudro narazit na kopyto dané situace, ale aby bylo všem jasno, jaký jsem king, že jsem četl (a pochopil?) třeba Platóna, to je jedno, koho. Dokonce se dá tou knihou manipulovat v prostoru, aby všichni ve vlaku cestou na internát viděli, jak jsi moudrý. Ve chvílích "přemýšlení" nad právě přečtenou hlubokou myšlenkou knihu otočíš přední stranou dolů a položíš ji na stolek, zahledíš se z okna a mneš si kořen nosu, to vypadá nejlíp, a pak si všimneš, že jsi docela náhodou tu strašlivě a zvrhle tlustou knihu položil tak, aby šel přečíst kravsky velikánský nápis na hřbetě: Friedrich Nietsche - Tak pravil Zarathustra. Tak ji jakoby provinile otočíš naopak. A totéž zopakuješ asi šestkrát za hodinu.
Dodnes mám cukání exhibovat právě takhle hloupým způsobem a musím se skutečně silou držet, abych ze sebe nedělal vola právě takhle směšně a primitivně.
Ale pak přijde chvíle, kdy si člověk tohle všechno uvědomí, zjistí, jak velký byl vůl, změří, kam až sahaly jeho rohy, a co z něj naštěstí vyrostlo. Mně tyhle chvíle často přicházejí jako zloději pozdě v noci. Jednou, v pozdní čtvrteční večer, možná už v pátek za brzkého rána, jsem se válel na krovkách ve sněhu na parkovišti, které jsme přecházeli. Pod tíhou světodějných myšlenek jsem na náledí poklesl najednou v ramenou a zahrabal všemi čtyřmi ve vzduchu, přítelkyně se smíchem ještě v pátek večer a v sobotu ráno několikrát !!! na posteli ukazovala polohu, v níž jsem se octl a kterou jsem komentoval nejistým: „Asi jsem upadl.“ Stát se mně to za střízliva, jsem celý zchromen, takhle jsem o tom vůbec nevěděl, opilci jsou šťastné padavky.
Ačkoli, když o tom tak přemýšlím, opilci sice padavky jsou, a to jak morálně tak i v posteli, ale nejsou zase až tak šťastní, asi nevíte, co dá práce přesvědčit mladou dívku, aby se nechala oslintat Dědou Mrázem, který si právě vyrazil v civilu na lov mladého křehkého masíčka. Ale když to ta zvrhlá dívenka vydrží (když Děda Mráz je příslušně zazobaný, lze to vydržet snáze), mohla by pak psát knihy, jmenovaly by se třeba „Sedm nejvýznamnějších rozdílů mezi kapkou u nosu a na prsou aneb lesk a bída starců.“
Teda, musím přiznat, že balení mladých holek už jaksi není moje doména. Abyste mně dobře rozuměli, já mladé holky nebalím ne proto, že by ony nechtěly se mnou nic mít, dívka se zájmem o archeologii by se jistě našla. Ale já to dělám pro jejich dobro, já je chci uchránit pomluv. Totiž kdyby nás spolu zahlédli její vrstevníci, mohlo by se stát, že by ji podezírali z nekrofilie. A tak se vrhám na téma, kterému rozumím nejlíp. Není to ani sex, ani filosofie, je to vařený bůček. Jsou lidé, kteří sprostě uvaří hezky prorostlý bůček a vyválejí jej v kořenící směsi, tuhle v paprice, tuhle ve vegetě, tuhle v grilovacím koření, tuhle v česneku, potom ty vyválence v alobalu nechají vychladit v ledničce, to jsou vlastně takové rodinné recepty, jmenuje se to stejně a chutná to jinak, popřípadě úplně naopak.
Já ale stejně bůček nejraději uzený upečený, to je taková ta klidná síla, po které chutná pivečko až bůh brání, to je totiž tak, když je člověk kamarád se svým žaludkem, bývá zpravidla kamarád i se svou hlavou, protože láska k vlastnímu životu prochází vlastním žaludkem, zatímco obyčejná a fádní láska k ženě prochází jinudy, že ano, to umí kdejaký neuróza i bez učení, ale mít se rád, to znamená si také dopřát, nehonit se za vzezřením ale za pohodou, co mně pomůže krásná postava, když jsem nesnesitelný týpek, a tak se raději stále víc přežírám abych byl pořád víc snesitelnější. Sakra, teď mě napadlo, že dovolená se blíží a já si nevyzkoušel, jestli ještě vlezu do loňských plavek. Tak běžím.
