Černoch s šikmýma okama

Prý přijdeme cizincům jako národ zamračených lidí.

Když si uvědomím, že se pohybují převážně v Praze, docela klidně pro ně můžeme být národ spěchajících podmračenců, mají však smůlu, milí cizinci, kdyby přijeli k nám, na malé moravské městečko, mluvili by úplně opačně, asi by soudili, že jsme národem velmi volně kráčejících spokojenců se škvírkami místo očí. Proto žiju tady a ne třeba v Brně, kam mě to táhlo, když jsem byl nezrale mlád.

Ale když jsem vzpomněl ty škvírečky, vybavila se mně moravskočínská jídelna Dragoon, kam někdy ve zvláště otrlých chvílích a lačný mocných zážitků chodívám na řecký gyros, a pak že nejsme kosmopolitní maloměsto, no uznejte sami, řecký gyros připravený úhlednou drobounkou Číňankou s těžkým moravským přízvukem. To je jako když se Raymond Chandler ústy svého Phillipa Marlowa pozastavoval nad tím, co má s Vídní společného vídeňský řízek smažený čínským kuchařem na Novém Foundlandu anebo proč se jiný řízek jmenuje newyorský, když válcovny plechu jsou přece v Detroitu.

Víte k tomu přízvuku, měli jsme svého času v budově úřadu, kde pracuji, několik tříd prvního stupně základní školy, neptejte se mě na onoho veleducha, co spojil úřad se školou do jedné budovy, o přestávkách se v kancelářích muselo na sebe křičet, abychom se slyšeli, ale ať vám neutíkám od toho, co jsem chtěl říct. Jednou jsem na schodišti prožil tuhle scénku: Malá Vietnamečka, tak šest sedm roků, drobounká holčička s ručičkami a nožičkami jako hůlčičkami chvátá za dvěma o něco staršími sestřičkami s dlouhými černými vlásky a pokřikuje na ně, ale ne takovým tím typickým kňouravým hláskem nýbrž normálním dětským hlasem v tónině v našich končinách obvyklé a s typickou moravskou otevřeností samohlásek a melodikou: "Tož sakra děcka, neutěkajte tak rychlo, já ztratím papuče!"

Ta škvírkooká děvčátka mně připomněla zase dětství, víte, že si nevzpomínám, že bych měl nějaké vysloveně a jednoznačně vyhraněné vzpomínky na to, že bych nějaké cukroví v dětství preferoval? A tak nemám ve své paměti oblíbené bonbony z dětství, ostřejší vzpomínky mám spíš až na cigarety a jiné zakázané alkoholické ovoce, vzpomínám si dost matně, že otci chutnaly želé kostky, které občas přivezl, nijak zvlášť mě nebraly, já byl spíše na čokoládu, ta byla vzácná a tu jsem vyžral ať byla schovaná kde chtěla, myslím třeba vánoční kolekce a tak, to byla otázka cti a souboje mezi matkou a mnou, ona schovávala a já hledal, a tu zručnost, kterou jsem musel prokázat, abych vybrakoval krabici až do středu a zvenku na ní nebylo nic poznat, to chtělo práci přímo hodinářskou. U nás se dost peklo doma, prakticky pořád byly nějaké buchty, které se jedly k polévkám (sladké, ovocné, dnes bych to asi neuměl ale tehdy to bylo normální), v neděli matka pekla pravidelně nějaké zákusky nebo aspoň nějaký sváteční koláč s krémovou náplní, ovoce byla plná zahrada a v zimě sklep a spíž jakbysmet, doma bylo sladkého tuny, ale nic naplat, nejvíc chutná ten kupovaný jedovatě červený cukrový špalek, co se dá cucáním zašpičatit a pak jím píchat spolužačku do zad.

Opravdu si nějak nevybavím nějaké stěžejní bonbony z dětství, možná ale si už nepamatuju, těžko říct a tak vám raději povím, co mě napadlo, když jsem nahoře popisoval tu čínskou jídelnu. Uvědomuji si, že jsem si tam nevšiml, jestli mají na pekingské polévce šikmá oka, pokud by ji vařila Evropanka, tak je to v pořádku, jsou-li kulatá, ale pokud ji vaří Číňanka, měla by správně podle receptury mít oka šikmá, ale s tím opatrně, šikmá oka by se nám nemusela vlézt do našich kulatých středoevropských hub, nehledě k tomu, že by mohla sklouzávat z talířku na stůl, odtud na podlahu, po podlaze na ulici, kanálem do čističky odpadních vod a odtud do Moravy, která se vlévá do Dunaje, ten ústí do Černého moře, no a černoch s šikmýma okama, to už je trošku moc.