Rozsvítil jsem kahanec a položil na mramorovou desku, která není z mramoru, a v ten okamžik mě to napadlo.
Přemýšlel jsem o našich životech, o životě mých předků a o svém, přemýšlel jsem o tom, proč jsou tolik jiné. Tedy alespoň na první pohled jiné. Nemám na mysli technologie, kdyby přišly dříve, tak i můj děda by si kupoval podkovy a koňské postroje prostřednictvím internetu, tak jako já si na internetu objednávám alu kola pro své koně, a babička by po oškubání husy napsala dceři e-mail, že už teda jako může přijet, že už je to připraveno, představa je to úsměvná, ale v tom to není. Co se museli naučit ovládat, to ovládat uměli. Ale povahy měli jiné a o tom jsem přemýšlel.
Byli jacísi jiní, než my. V čem? V tom, jak žijeme. Když se potkáme, svěřujeme se zpravidla navzájem: „To byly zase jednou svátky, jsem rád, že to mám za sebou!“
A co říkali po vánočních svátcích oni? "Kdyby tak ty svátky trvaly ještě aspoň týden!" A to samozřejmě dobytek svou péči vyžadoval svátek nesvátek. Ale řeknu vám, že mí prarodiče žili tak, že i jejich dobytek poznal, že jsou svátky, teda ne že by koně řehtali a krávy bučely nějak radostněji, ale protože své pány znali ti chlévoví strávníci velice zblízka, poznali, že je něco jinak.
My žijeme strašlivý kolotoč, končící pitomou nedělí, tedy odpolednem, kdy nás vlastně už stres z pondělního příchodu do práce často rozhodí natolik, že zatímco bychom si mohli užívat podvečerního zklidnění, máme pocity opačné. Naši předkové neměli dovolenou, neměli víkendy, každý den dřeli jako ta jejich hovada, a přesto netrpěli stresem z nadcházejícího rána, otevírajícího další den plný dřiny, co v tom asi bylo, umíme si to domyslet?
Neměli vzdělání, neměli psychoanalytiky, měli starosti o holou existenci a ne ty naše pseudostarosti, které si víceméně děláme sami, a přesto byli duševně víc v pořádku než si myslíme, přijdeme tomu kdy na kloub? A přitom je to nejspíš docela jednoduché, my jsme se odnaučili vypínat, oni to uměli, byli tak sedření, že kam dosedli, zpravidla usnuli a okamžitě se propadali až do hladiny delta, žádné mezikroky na vyšších frekvencích, mozek okamžitě regeneroval.
My však nikoli, my se neunavíme nikdy až na dno a tak naše mozky pořád pracují, pracují i v našem mělkém spánku, plném syntetických radostí a pseudostarostí, které v nás stále dřímají pod tenoučkou vrstvou zanedbávané psychohygieny a nenechají nás vydechnout hlubokým osvěžujícím spánkem, proto ta snaha o únavu v posilovnách a jiných fitkách, matně maskovaná touhou po štíhlé postavě. Jako všechno na našem současném světě, je i tahle námaha jen námahou náhražkovou, když se mně nechce, nedřu, ale naši předkové museli a museli furt, v tom to je, oni dělali všechno jako děti, naprosto naplno, když sekáte kosou louku u lesa, musíte sekat a ne jen markýrovat sekání, musíte tu kosu celý den silou a grifem protláčet vzrostlou trávou.
My už neděláme naplno nic a tak neumíme ani naplno odpočívat, a tím se naše mozky opotřebovávají, takový opotřebovaný mozek ztrácí schopnost soustředění a klouže po povrchu věcí, dělá závěry, které jsou správné jen zdánlivě, vytváří žebříčky priorit, které jsou jen zdánlivě jemu samotnému prospěšné, a tak vlastně tím neustálým zatěžováním a neschopností relaxace kope hrob svému zdraví. Naši předkové se dokázali soustředit daleko více i na tak zdánlivě jednoduché činnosti jako bylo třeba nedělní čtení z bible.
Venku bylo osvátcích opravdu ošklivě ale i tak jsem se toulal. Miluji svátky, maloměsto se vylidní a usne jako hidalgo o siestě, všichni se odtěhovali do hor, kde to hučí jako ve včelínu, a tak sám samotinký se toulám po ulicích, v nichž pozoruji proletářské vrabce, handrkující se jako děti o drobek pečiva u kontejneru, jdu parkem a říkám panovačným havranům, že u mě se jmenují ruské vlaštovky, kdyby se na malé nudličky rozkrájeli, podvečer prohnípám, vlastně na můj život, když to vezmu kolem a kolem, má počasí pramalý vliv, to je tím, že se toulám pořád, není volného dne, abych si nevyšel někam ven.
Jen se mně už nechce fotit, nechce se mně ty vzpomínky zpracovávat a usvědčovat paměť z nepřesností, trošku to připomíná stavy, kdy nechci vidět film dlouho neviděný nebo číst knihu dlouho nečtenou, potvrzuju si v sobě pravidlo o nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky, co se mně líbívalo, už se mně nelíbí, přesněji řečeno jen málo z toho, co se mně líbívalo, se mně líbí i dnes, snad jen barokní a bluesová muzika, pár vybraných bonbonků z prózy a poezie, voda už je o kus níže po řece, o hodný kus.
Těsně před svátky jsem koukal chvílemi na telfordský turnaj ve snookeru, ale protože mí oblíbenci už měli svátky a vypadli velmi záhy, chvílemi jsem dřímal v křesle, popíjel mulťák a uzobával hrušku, udělali jsme si obyčejnou selskou večeři, brambory s cibulkou, měli jsme na ně nepřekonatelnou chuť už delší dobu, zapíjeli jsme horké voňavé šťouchané brambory s hrůzou zlaté cibulky poměrně dobrým podmáslím, já si dám záležet a u té cibulky stojím třeba půlhodinu, aby byla jak má, sváteční rituály je třeba dodržovat, týkají-li se jídla.
No jasně, za hodinu jsem byl hladový ale chtěl jsem hladovět, hrál jsem si na asketického mnicha poustevníka, a tak jsem sežral jenom banán, další dvě hrušky, pět fíků a krabičku datlí, jablko, očistil jsem misku s cukrovím od vanilkových rohlíčků, nato vzalo za své půl sáčku čipsů a nějaká arašídová kolečka, udržel jsem se a tu klobásu z krabice si nevzal, a že tam voněly, bestie, koupili jsme plnou velkou krabici od margarínu u známého učitele, co si čas od času velmi úspěšně zahraje na ochotnického řezníka-uzenáře, čerstvé a dobré až bůh brání, to se to trénuje vůle, dnes se za svou pevnost v názorech odměním a sežeru je aspoň ze tři.
