Bůh dešťů a šoulet, jak to jde dohromady?

Svěřím se vám bez mučení, celkem nijak. Byl jsem dnes dopoledne ve městě, nacházel se tam v krámu jakýsi akční parfém a někdo z nás dvou, maminko, bude mít narozeniny, nevíš kdopak to asi je? Ale co dím parfém, parfémovaná voda, jak ty naše ženské balamutí někteří prolhaní chemikové, to je přímo pohroma pro mužskou peněženku. Ale o tom mluvit nechci, úsměv je přece k nezaplacení, tak jaképak štráchy.

Prošel jsem naší jedinou hlavní ulicí a protože nazpátek se mně nechtělo městem, zamířil jsem k řece. Vzpomněl sem si, jak jsem k ní před pár lety chodil s obavami sledovat stoupající vodu, pak se mně vybavilo, jak jsme stěhovali v práci sklepní archív do prvního patra, ten papír je neuvěřitelně těžký a skartační lhůty pitomě dlouhé, tak jsme se parádně zaprášili ale aspoň jsme měli pocit, že jsme udělali co je v našich silách, dál už to zůstalo na bohu deště.

Já totiž pokud bych byl věřící, tak bych byl pro mnohobohou víru, mně ty polyteistické věrouky přijdou daleko lidštější než teorie jediného nechybujícího dokonalého boha, takoví antičtí bohové jsou pro mě velmi přijatelní se všemi těmi jejich podrazy a pletkami, načisto lidskými, a božstva toltéků, mayů a inků jsou jen takoví velicí parádníci, i když se jim prý obětovávali mladí chlapci, jak neprozřetelné, ničit si dorost armády, bohové mezopotámských národů jsou spíše zobrazením touhy po spravedlivém státu než něčím, co udržuje lidi ve strachu a područí pozemských božích prokuristů, do nichž se zpravidla etablovali nějakou samovolbou ti z povahově nejpokroucenějších.

Mně by se zkrátka líbilo každý krok a každou chybu či slabost projednávat s jiným bohem, s kvalifikovaným a erudovaným bohem, který své věci rozumí, pro kterého jeho obor nemá tajemství a který si ví rady, když mu položím nějakou zapeklitou otázku, který mně neodpoví: "Na tohle myslet je zapovězeno, nerouhej se!", chtěl jsem zkrátka říct, že bych rád projednával potencionální záplavy s bohem dešťů a ne s křesťanským unaveným a věčně zaneprázdněným bohem, který má na starosti tolik odvětví a referátů, že neví kde mu svatozář stojí, a to nemluvím o tom, že je vlastně pořád na školení, protože všechny obory se vyvíjejí překotně, když už jsme uvěřili blbým ekonomům, že neustálý růst je nezbytný.

Ale akustika křesťanských chrámů je kapitola sama pro sebe, to je všechno o srdíčku, pro někoho to echo, co vesměs románsky klenuté tvary stropů mají, je zajímavé, pro neškolené ucho až kouzelné, ale zase ten, kdo je zvyklý poslouchat hudbu po sekcích nebo nástrojích, jako třeba já, já si pustím třeba pětkrát pasáž a pokaždé poslouchám jinou sekci nebo jinou melodickou linku, to je na barokní muzice právě to kouzelné, že je jako sudoku, proto miluju sudoku, kde každý čtverec je svébytným elementem, každá řada a každý sloupec také, a teprve spojením do sebe se stane to kouzlo, které na nás tak působí, takže poslouchám třeba hoboje, potom fagoty, přiznám se, že samet v hlase těchto nástrojů na mě působí jako afrodisiakum, takže je poslouchám nejčastěji a mám dokonce oblíbené skladby seřazené podle toho, jak je vedena linka těchto nástrojů, jednou se o to pokusil Honza Hrubý v Cestě na severozápad, kde měl nádhernou barokní promenádu houslí, fagotu a hoboje, to bylo něco pro mě, moderní barok, současný a přitom stejně kouzelně spletený ze tří lián svébytných melodií jako před třemi sty padesáti lety, tehdy jsem byl dost na měkko a pamatuju si to dodnes.

Zpět k té akustice, jen některé skladby ji snesou, tyhle chrámy mají dlouhý dozvuk a spoustu záznějů, a to může rušit u skladeb, kde takty na sebe bezprostředně navazují, prostě bych tam hrál jen muziku, která pro tohle akustické prostředí vznikala, co se skládalo proto, aby se to hrálo venku, ať se nehraje v chrámu a naopak.

Jo ale proč to všechno  vlastně píšu? Vzpomněl jsem si, že jsem v týdnu slíbil, že napíšu něco o šouletu, jak ho chápu a jím já. Tak musím splnit slib a také už je k polednímu a udělat někomu chuť na jídlo, v tom bych se měl vyznat.

Tak jak začalo. Kdysi byla u nás sklenice, z níž jsme snědli zavařené klobásy a zůstal tam takový ten červený tuk a hnědý slaný ostře aromatický rosol. Napadlo mě, že by z toho byla výborná uzená polévka a tak jsem ji spáchal. Mrkvičku a petržel jsem opražil na tom tuku shora a pak přilil rosol z vypáchnuté sklenice. Jedna brambora, půl kostičky zeleninového bujónu (toho rosolu bylo opravdu málo) a hrst uvařených krupek polévku doplnilo a byla zralá k likvidaci. Jenže ne tak kroupy, znáte to, nikdy jejich množství neodhadnete přesně. Zbylo jich v misce a tak jsem se usnesl, že zase vymyslím co s nimi.

Další den jsem na malé kostičky oprahl oravskou slaninu. Ty kostičky jsem z tuku vybral, protože kdybych je v pánvi nechal až tam přijde pára z čerstvé zeleniny, zhadrovatěly by a ztratily neodolatelnou vůni a charakteristickou oblíbenou křupavost. Takže škvarečky odpočívají na talířku, který musíte chránit před sebou samým svým vlastním tělem a s vlastního nasazením života, a v tom tuku jsem začal dusit na plátky nakrájenou hlívu ústřičnou, zbytek řapíkatého celeru (mimochodem, o řapíkatém celeru znám krásný vtip, ale ten zase jindy, stejně jako recept na zavařování klobás nebo masa do sklenic), pár stroužků česneku na plátky. Jakmile to změklo, šoupnul jsem tam malou konzervičku sterilovaného hrášku, zamíchal, dochutil solí a pepřem, no a na závěr do toho vmíchal ty bonusové slaninové křupavé škvarečky. Zachraň se kdo můžeš, já tomu říkám šoulet, i když vím, že opravdický židovský šoulet se připravuje jinak a hlavně zapéká. Ale tenhle zmizel možná rychleji než ten uvařený jedině správně a podle receptů.