Bludištěm zkratkou

Ne že bych ausgerechnet dnes našel nějaké zvrhlé zalíbení v instrumentálu, skutečnost, že jsem obě slova v názvu sklonil do jeho náruče, má docela prozaický důvod zvaný oxymóron, když už listuji tou latinskou mluvnicí, vždyť mé daleko oblíbenější pády jsou genitiv a akusativ, protože dávají nepřeberné množství možností udělat hrubku ve skloňování zájmena já, jenže miluji protimluv a pád morální, nad něž nemám.

Ale protože jsem vlastně celý svůj život zasvětil sběru informací, nedá mně, abych nepřičinil několik poznámek stran internetového textu, zabývajícího se porovnáváním cen za socializmu a dnes, přesněji řečeno před několika lety, neboť ten článek se nám do ruky dostává periodicky s pravidelností kosmických těles a hodnou lepších cílů.

Porovnávat ceny vybraných komodit je vysloveně novinářské, když nechci napsat amatérské či hloupé, každý student prvního ročníku jakékoli ekonomické školy ví, že životní úroveň se dá (pokud vůbec) porovnat pouze metodou spotřebního koše, do něhož se vsype veškerý příjem rodiny či občana a zaplatí se z něj veškeré nutné platby a ceny životních nákladů, no a ze statistických údajů se porovnává nikoli nominální hodnota té které komodity nýbrž procento příjmů, které je bezpodmínečně nutno vydat a procento příjmů, zbývající na nadstavbu.

I když tato porovnání také pokulhávají, protože i společnost sama se proměňuje takže skladba nákladů se přelévá z oblasti do oblasti podle okamžité politické a sociální podoby dané společnosti.

Pořád platí zlatá slova sira Winstona Churchilla, který prohlásil, že věří pouze statistikám, které si sám zfalšuje.

Sám jsem zažil období, kdy naše pracoviště za socializmu dělalo stejnou práci stejným tempem a jeden rok bylo na vrcholu a následující rok na chvostu žebříčku srovnatelných pracovišť, protože se pozměnil porovnávací vzorec.

Ale vrátím se k onomu textu: Když jsem se v roce 1976 oženil, vzal jsem si bezúročnou novomanželskou půjčku ve výši 30 000 Kčs (koruna byla tehdy ještě československá) se splátkami ve výši 300 Kčs měsíčně, z níž mně na přání poskládala pracovnice prodejny nábytku kompletní ložnici, obývací stěnu, sedací soupravu, stůl s židlemi a ještě zbylo na pletací stroj, za každé dítě se z půjčky odepisoval jistý obnos (2 000 za první a 4 000 za každé další) takže jsem splatil zplozením tří dětí 10 000 Kč a zbylo splácet jen 20 000 za všechno výše uvedené, s dalšími sociálními dávkami a s nájmem 185 kč měsíčně za třípokojový byt v centru města to docela šlo, jistěže jsem neměl forda ale ojetou škodovku stovku, nelítali jsme na dovolenou do Egypta ale jezdili na podnikovou chatu, jistěže jsem neměl počítač a LCD TV, digitální domácnost, ale to tehdy neměl ani prezident Husák, prostě to byla jiná doba, a porovnávat ji jen přes ten spotřební koš je strašně málo.

Musím k tomu také dodat, že lidé tehdy více než dnes bažili po kultuře, právě proto, že jim byla regulována, táhli za jeden provaz, protože měli společného nepřítele cenzora. Dnes leží na pultu všechny ty knihy, které jsem po nocích opisoval a nikdo si jich nepovšimne, dnes každý píše knihy, memoáry, návody na zdravý život, maluje obrazy a vytváří hudbu ale nikdo nemá čtenáře a posluchače, lidé si jen přeposílají bezmyšlenkovitě bezobsažné depeše přesně v duchu Kafkovy maximy o králích a poslech, totiž že lidé měli na vybranou státi se králi nebo posly a zvolili bezpečnou roli poslů. Pobíhají po světě se zprávami, o něž nikdo nestojí.

Ne, nebylo to jenom tím, že jsem byl mladší a měl více energie. Představte si, jaký vztah jsem musel mít k básním, které jsem s deseti průklepáky ťukal v noci do historického psacího stroje underwood, protože moderní by tu nálož neutáhl.

Z tohoto pseudosamizdatu přítel dřel a dřel nádherné obrazy z Václava Hraběte ke zkouškám, které mu bylo složit k přijetí za eléva do provinčního divadla, tehdy se na školy moc nehrálo, protože vystudovaný herec měl jen o dvě stovky víc než obyčejný gymplák z ulice, to až dnešní doba dá víc na glejty než na talent, proto jsou divadla a TV plná herců, jimž nikdo jejich role nevěří (tedy snad až na nanynky ať už žijí na kopanicích či v metropolích).

Jak bych to jen řekl nejpřesněji, nikdy jsem si nežil tak krásně jako dnes, tak pohodlně a moderně, s cestováním a dobrým jídlem, ale také prázdně a formálně, bezevztažně, zdá se mně, že i láska devalvovala, když dívky v TV se nabízejí jako nejhorší kurvy z ulice: Vem si mě!!!

Ale kdeže, ty kurvy z ulice jsou daleko čestnější, ty za peníze neslibují lásku, ty poskytují toliko holý sex, ale tyhle děvky slibují lásku a mají-li být vzorem pro teens, no děkuji, tak to raději nostalgické vzpomínky než pohled do budoucna.