Tak jsem večer naflákal další dva soubory plků a nacpal na blog, už tam toho mám jak u Grafomanů ve špajzu, líbí se mně na tom, že každý ztratí trpělivost před takovou spoustou slov a nečte je.
Robinson Jeffers
Vítejte vy, kdo jste se rozhodli pokračovat v četbě, přestože víte, že vás nic pěkného nečeká. Dovíte se velkou novinku, že tyhle texty zůstávají zachovány pouze pro archeology a jiné blouznivce, možná snad i příznivce a příbuzné grafomanií postižených autorů. Když se po tomhle blogu rozhlédnete, je zde strašlivě málo lidí, co píší o sobě, skoro bych řekl, že jen výjimečně se najde osobnost, která je dost košatá, aby z ní mohlo opadávat vlastní listí, většina z nás jen shrabuje listí po někom jiném, komentuje skutky někoho jiného, výroky někoho jiného, ponejvíce politiků a také trošku jiných mediálních hvězd. Oni na to koneckonců čekají, protože znají zlaté pravidlo moderny: Kdo dnes není propírán v médiích, jako by nebyl.
Nakonec proč ne, blog je jediná škola demokracie, která funguje. Když o někom napíšu, že je vůl, slétne se na mě hejno jeho příznivců a uklovou mě. Vytáhnou na světlo boží moje hříchy a já nakonec skončím jako zlomyslný vyvrhel. Takhle jednoduše nás učí samokontrole, sebereflexi a autocenzuře, základním elementům demokracie. Naučí nás, že nemá smysl napsat sebemoudřejší článek, když ho nikdo nebude číst. Naopak nám dá na vybranou, zda přistoupíme na fakt, že budeme čteni, pokud napíšeme velmi čtený článek na atraktivní téma, které nás osobně v podstatě míjí.
Lidovláda čtenářů sama rozhodne, co má přežít a být populární a co má zmizet v propadlišti dějin. A protože člověk je od přírody tvor soutěživý a ctižádostivý, známkování prostřednictvím karmy mnohé přemnohé autory odvádí od individualismu a přivádí k pokrytectví, protože píší tak, aby vyhověli většině. A to, se dnes, milé děti, nazývá demokracií. A také je to neviditelná ruka trhu, která s námi a plody našeho ducha obratně manipuluje.
Pravdou ale na druhou stranu je, že kdyby všichni autoři při psaní se řídili jen svým vlastním přesvědčením, plivali by zde lidé po sobě více, než to s odporem sledujeme v našem parlamentu. My se naštěstí v soužití musíme řídit daleko moudřejšími pravidly, než poslanci chránění imunitou. My víme, že pro úspěch u čtenářů je nutno být někdy velmi šťastný, jindy velice nešťastný. Trošku slušný ale také dost neslušný, maličko vstřícný ale také sobecký. Víme, každá poloha si najde své čtenáře, jen to nebudou ti, co čtou všechna vaše slova.
Divné ale pravdivé. Kdysi jsem příteli napsal: „Co by za to jiní dali, aby je napadalo to, co tě drásá, spokojený ještě nikdy nenamaloval obraz, nenapsal báseň, nezazpíval blues, ze spokojenosti vzniká tak maximálně popík, buď rád, že máš pořád nad čím kvílet, o čem snít a čím se užírat, až tě tohle přejde, budeš mrtvý, jen živého může bolet srdce a jen živý se může bláznivě a bláhově zamilovat, obtloustlý spokojenec je jen mrtvola na dovolené z hrobu, tak pravil obtloustlý spokojený Pospa.“
„Ještě není počasí na zamilovávání,“ pokračoval jsem, „je strašný hic a v takovém počasí se nelze zamilovat, nejsem Tuareg a neovívá mě samúm, počkám, až bude příhodněji, já počkám, až bude jaro, až se bude dát jít do lesa s oprátkou v ruce bez nebezpečí, že se člověk nachladí, znáš to, jak my dopadáme, zamilováváme se krásně ale ty konce, jdeš se pověsit a ještě se nachladíš, tvoje dušička aby si ještě pod křídlem nesla aspirin.“
Ani nevím, jestli má cenu za těmi odstavci posílat nějaká další slova, stejně jsou zbytečná, protože je vám všem, co jste dočetli až sem, jasné, jak to všechno běží a kam to běží, a také jste si vzpomněli, že autor ve své vizitce prohlašuje, že miluje pravdu a sám si ji vymýšlí včetně citátů, jenže plácat si po ramenou je také takové nechlapské i když to čas od času potřebujeme jako sůl, naše nezbytné růžové brýle společenského uznání.
A tak jen tak jako za vozem musím vám říct, že ten obraz pocitu, té vůně, co ti na jaře vrazí do nosu, když zrána vyjdeš za dveří nevěstince, to je človíčku popis hodný velké básně, noční velkoměsto vmáčklé do omšelé čtvrti, to je velmi originální, i když to někomu může připomínat seriál, co běží na komerční televizi, ale televizní diváci jsou lidi, co nečtou poezii, to nádherné nic pro zvláště vypečené kujóny.
A je to dost tím, že Charles Bukowski vydával za poezii i říhání, vulgárně popsal zvracení nebo velmi zvrhlou nekrofilní soulož a roztrhal to do strof, zda to je či není poezie, o tom se vedou pře furt, stejně jako se vedly o Robinsonu Jeffersovi, dnes už je počítán mezi básníky automaticky, u obou, i když jsou z opačných stran spektra básníků, to bylo ani ne tak krásou jazyka jako výběrem nosných témat a obrazností.
Tak to vidíte, kdo dnes zná jména autorů článků o velkých lidech své doby, ani jména životopisců prezidentů nikomu nejsou známa. Všichni, co shrabovali listí pod cizími stromy, jsou zapomenuti, ale autoři, kteří opadávali z vlastního kmene, žijí v srdcích mnohých lidí podnes. Skončili v srdcích příznivců. Kdo by nechtěl?
