že proti Česku nechystají žádné teroristické útoky. Jejich analytická skupina zjistila, že po likvidaci prezidenta, vlády, parlamentu a senátu by se v zemi zvedla životní úroveň o 300%.
Potvory se zprerazenymi hnaty.
Když jsem se tuhle potěšující zprávu kdesi dočetl (mí blízcí mě varovali, že bych jí neměl tak doslova věřit, je prý možná trošku přitažená za vlasy, já však soudím, že na ní nebude příliš vymyšleného, protože já si přesně to samé myslím také), hned jsem se snažil doma vyvolat dojem, že máme důvod k oslavě. A tak jsme si opravdu takřka uprostřed týdne udělali sváteční den, jeli jsme na oběd do sousedního městyse do hotelu, dříve pojmenovaný jménem majitele, dnes však moderně a nápaditě nazvaný jménem městyse, nechali se zklamat nepříliš dobře zvládnutým jídlem, nebylo špatné ale trošku tomu chyběla pečlivost.
Bramborák, v němž jsem měl zašifrován kuřecí řízek, byl neprosmažený, kung pao na protější straně stolu bylo z rodu tisíc chutí a nic víc, tak nějak podobně vaří mladí nezkušení kuchaři, nablemcají tam všechny možné chutě a tak jejich jídla roztodivných jmen paradoxně chutnají všechna stejně, ohřátý kečup ochucený čili a kari, navíc když jsem to dojídal, tak mně přišly arašídy nahořklé.
Snad jen polévkám se nedalo nic vytknout, já měl slepičí vývar, z něhož protější strana stolu nesmí nudle, tak si dala česnečku a zapomněla číšníkovi říct, aby jí tam kuchař nedával opečený chleba a sýr, protože nemůže mouku a mléko ani v podobě jakýchkoli potravin z nich, tak jsem vyjedl z česnečky chléb a sýr, zatímco protější strana stolu jedla slepičí vývar a nechávala v něm nudle pro mě, já jí pak vrátil česnečku bez chleba a sýru, vyslechl stoicky a s utrpením ukřižovaného nespravedlivou výtku, že jsem z polévky vyžral i šunku, kterou přece může, a dojedl si v klidu svůj vývar, jenže už bez masa a vývaru, joj, já se mám.
Kdysi na Slovensku si tehdy docela jiná protější strana stolu objednala dary slovenského moře (nemohly být nějak nadvakrát čerstvé, pokud si dobře vzpomínám, tak na Slovensku moře naposled bylo před pár miliony roků!!!), směs grilovaných potvůrek, z nichž některým bylo potřeba nejdříve zpřerážet hnáty, aby se člověk dostal k soustu bílého masa, jiní byli drobouncí s nožičkama a tykadélkama, takové ty malé příšerky z filmů o vetřelcích, to nebylo jídlo, to byl oskarový sci-fi thriller.
To já si dal tradiční slovenské strapačky s uzeným a slaninou, opečené uzené a opražená slanina, plátky naskládané na haluškách s kysaným zelím a opraženým špekem, to jsou ty strapačky, bylo to dobré, a když příběh na protějším talíři dostoupil vrcholu, když už naše udatná protější strana stolu své dary moře nemohla přeprat a tak milé garnáty a krevety, langusty a jiné mořské svině propustila na svobodu, smíchal jsem si ty zmasakrované zbytky se zelným salátem, posolil, opepřil a zalil tatarkou a ke všeobecnému údivu jsem konzumoval tento neotřelý a překvapivě docela chutný salát.
Ne, nemějte strach, tak hodný zase nejsem, škemrala jako dítě u kolotoče, ale už jsem jí jej nevrátil, byť se po ochutnání domáhala, kdo si neumí jídlo připravit, ten si je nezaslouží, předpokládám, že ten salátek ze zbytků napřesrok najdu na jejich jídelním lístku jako specialitu závodu na Hemingwayovské motivy, já navrhuji název Stařec a moře.
A také byl jsem v týdnu jako zasloužilý psoriatik na kožním, seděl jsem asi hodinu a půl v čekárně a bylo mně trpět tam s treperendou, jinak tuto ženu nelze nazvat, mlela a mlela celý ten čas, lhostejno s kým, popisovala podrobně své neduhy s nechutnou otevřeností a skákala z tématu na téma, s puberťákem probírala holky z jeho vesnice se zvláštním vztahem k velikonoční pomlázce, s nějakým sousedem široké příbuzenstvo, když se už loučil, pronesla: „Však já řeknu Jožkovi a Božce, že jsme se tu potkali, nebojte se!“ ale nikdo jsme se nebáli, že to všechno a ještě mnoho jiného nádavkem nevyslepičí všude, kam její všetečná prdel dosedne, s paní, která přišla o francouzské holi, probírala četnost a přesnost autobusových spojů do SVÉ, nikoli její vesnice, když odešla do ordinace, všichni jsme si oddechli a já jsem polohlasem poznamenal: „Tak, a můžeme jít na půl hodiny na procházku:“ Doktorka byla rozladěná ještě dva pacienty po ní, treperendě jedné.
Navečer jsme se jeli projít do lesa, bylo nádherné skoro už jarní odpoledne, a po západu slunce k našim známým na kafíčko z jejich fungl nového digitálního kafemlejnku, návrat až po desáté večer, já mám své večerní rituálky, jako to miminko, vykoupat, namazat, tedy nikoli olejíčkem ale svými antipsoriatiky, v zimě se mně vždycky lupénka zhorší aby se zase s přibývajícím množstvím slunečního svitu zlepšovala, vzhledem k tomu, že ji mám už asi 25 let, a kožaři zkouší pořád něco nového, dá se o mně také říct, že až moje lupénka mně dopomohla k tomu, že v mém případu je skutečně na místě rčení, že jsem všemi mastmi mazaný.
