Alkohol je svině,

když ho máš málo, prohlubuje depky, to se musí naplnit hladinka, aby se to přehouplo.

Tohle se mezi abstinenty moc neví, ale soudím, že to tak je, malé množství jen uvolní civilizační brzdy, co v sobě každý máme, a palice začne přežvykovat zakázaná témata, co celou dobu podvědomě zaháněla, co jsme si zakazovali, dokud nepřišel alkohol a nerozmázl ostře narýsované hranice mezi tím, jací jsme a jací chceme být, proto se zpočátku musí pít rychle a tohle období bezvládí co nejdříve překonat, mně to trvá tak dvacet minut až půl hodky, a pak jsem z té filosofické nálady venku a už zase vidím sebe jak se vidět chci a ne jaký jsem ve skutečnosti.

Jenže pak je potřeba balancovat na laně nataženém nad propastí, protože když si dáš o jednu víc, sedíš a zíráš jako tupé zvíře, nemůžeš si vzpomnět ani na číslo vlastních bot, a když máš o jednu míň, slzíš nad sebou nebo světem, dovnitř nebo ven, podle nátury. Ale jak utrefit tu správnou hladinku, kdy je alkoholik zábavný, vtipný, moudrý, kdy je s ním jak řeč vážná na antická témata, tak je možno ho škádlit jako hravé kotě, na to aby měl člověk pět semestrů vysoké rumové.

Dnes piju všechno, co teče, ale činím zásadní rozdíl v tom, kde co konzumuji. Dělím všechny ty břečky na nápoje na doma a nápoje do hospody. Pivo piju jen v prostředí k tomu předurčenému, domov je rájem bílé kávy, kakaa, čajů a jiných pitomostí, když jsem přinucen, ano, doslova přinucen, jsou prostě příležitosti jako Vánoce, Velikonoce, prostě svátky a tak podobně, kdy se nemůžete alkoholu dost dobře vyhnout, aniž byste nevzbudili nežádoucí pozornost a nejapné řeči o možných nemocech, prostě přijde chvíle, kdy musíte otevřít láhev vína.

Tak jsem je jednoduše otevřel, ulízl a odmítl dopít skleničku, jenže společnost kolem svátečního stolu je zcela jiného názoru, tak pro jejich klid načisto násilím jsem do sebe dostal během asi půl hodiny tu skleničkou celou jaksi spíše ze zdvořilosti než z čehokoli jiného. Nechutná mně to na povel. Nechutná mně to doma, domov je chrám, který neradno znesvětit chlastem, objevil jsem si teď frazaneto, což je víno jemně sycené bublinkami, dělá se červené, bílé a růžové, chuť mají přibližně stejnou, je to taková limonádka pro baby, ale když už musím, tak piju tohle.

Vinaři mě nejspíš zabijí, ale já bych, kdyby bylo jen na mně, nechtěl pít žádné víno, nevidím v tom žádnou krásu a řeči o plném buketu mně přijdou silně nadnesené, přirovnal bych je k poezii, poloslepý chromý básník píše verše o milování se sličnou horolezkyní na vrcholu soptícího Huascaránu. Tohle napití z přinucení je pro mě menší zlo, asi jako u voleb, kde také člověk chce být rozumným občanem a něco ovlivnit, a tak jde k volbám s pocitem přinucení, protože dobře ví, že pravidla hry jsou nastavena tak, že nic ovlivnit nelze a ti, co je nemůže ani vidět, si to nalajnovali tak, že je z politiky nevypráská ani krotitel svým bičem, víno mně nechutná, spánembohem, a tak doma slavím bílou kávou.

Někdy si říkám, že bych nejraději utekl na nějaký ostrov, aby tam nebyl ani chlast, ani politika, ani davové scény, jenže na to nemám dostatek odvahy, vlastně by stačilo bydlet v nějakém zapadákově, kde o politice nikdo nemluví, protože tak dětinské handrkování o moc a tak chorobná chamtivost je pod jeho úroveň, hospoda je nejméně jeden nebo ještě lépe dva dny v týdnu zavřená a kulturu tam představuje jediné maličké a nenápadné graffiti na zadní stěně autobusové čekárny, otočené k lesu.

Jenže moje druhé fanfaronské a falstaffovské já hned hartusí: „Ve kterém zapadákově to bydlíš, že tam v pondělí je zavřená hospoda, kdybych já bydlel na pustém ostrově a tam si hospodský řekl, že si udělá v pondělí zavírací den, plaval bych mezi žraloky na jiný ostrov!“

Já bych mu opatrně oponoval, protože není radno oponovat svému vnitřnímu hlasu nějak důrazně, musíte si přece nechávat zadní vrátka, kdyby měl náhodou pravdu: „Plavat umíš nevalně a žraloků se bojíš jak čert kříže, seděl bys smutně na zápraží hospody v zapadákově a zkoušel na dveře - Sezame otevři se! - slintal bys a skrz okno se snažil zahlédnout hospodskou, k večeru už bys hrál serenády a vyznával pivu lásku, jen aby ti káplo, v úterý bys byl první host, žádní žraloci, žádná odvaha, opilče drahý!“

A víte, že jsem ho zlomil? Tichým hlasem mně řekl: „No jo, s tím ostrovem, svatá pravda, máš mě přečteného, žádné plavání, snažil bych se vetřít hospodské do přízně a zametal bych vajgly na zahrádce, zaléval muškáty a předstíral, že neznám větší potěšení, než vystříkat hadicí poblitý hajzl, jen abych dostal za odměnu jedno od včerejška z trubek, co by se stejně muselo vylít, hrdost je krásná věc, když člověka nelákají žádné svody.“