Afrika v nás

Právě jsem překonal krokodýla nilského v rozevření tlamy při zívání. Co krokodýla, gaviál indický by se mnou měl co soupeřit.

Měl jsem původně představu, že budu pokračovat ve vyprávěnce o dědovi, jak jsme spolu štípali dřevo a chodili ráno kosit trávu a do lesa kácet stromy, jak si uměl ohnout jasanový klacek a udělat čagan, jak čítával po večerech ze starých kalendářů a ženské štupovaly ponožky nebo draly peří a jak mně nejdříve sám pletl tatary a později naučil mě je plést dospěle z osmi prutů, protože do té doby jsem pletl jen dětské ze tří nebo čtyř proutků.

Jak mě vozil na koni a jak jsem s ním jako kluk poprvé oral pluhem a vodil koně, jak mě učil sestavit podivný mechanizmus koňského pluhu s nestejně velkými kolečky, z nichž menší levé se vede po nepooraném okraji a pravé větší v předešlé brázdě, naučil mě za jízdy používat občas otku, aby radlice jela jako po másle a plást převrácené hlíny byl hladký a lesklý.

Jak mě naučil zabít a stáhnout králíka, zabít štěňata nebo koťata, když jsme byli obdařeni našimi rozpustilými čtyřnohými maminkami novou generací těch nejnemožněji nakombinovaných slepých strakáčků, jak uměl uplést koš a podrazit boty, jak uměl smolou a hřebíčky spojit zlomenou lyži nebo hokejku, tisíce a tisíce dovedností, ty jeho žilnaté a mozolnaté ruce mám pořád před očima. Dokázal jsem ho i naštvat, který dospívající fracek s pocitem čiré duševní nadřazenosti nad celým světem a hlavně nad svými blízkými, by nenaštval sebeklidnější a sebevyrovnanější náturu, to pak na mě vztekle křičel a stíhal mě umanutě dlouhými kroky po dvoře a já startoval jako Mig 15 do humna, abych se mu nedostal do spárů.

Ale nebudu nic o dědovi psát, já jsem v tomhle počasí nadobyčej líný, já jsem tak líný, že pro takovou lenost ještě nejsou slova a tak se musí říkat jenom obyčejně "líný", jenže to vůbec není výstižné, já i myslím tak pomalu, že blues je proti tomu čardáš.

A tak jsem si v té lenosti a v tom africkém vedru vůbec nevzpomněl na to, jak mně kdysi řekla jedna má známá, že když přišla do práce, nevypadala to ráno zrovna nejlépe a kolegyně na její adresu poznamenala, že vypadá jako by jí uletěly včely i s ulínem, mně se slovo ulín strašidelně zalíbilo, slíbil jsem jí, že je ještě někam vrazím, že je vmontuju do nějakého textu, ale bohužel jsem si na ně už nikdy nevzpomněl a tím méně dnes, když je to vedro.

Ještě, že jsem vás nezapomněl oslovit, teď vlastně nevím zda slovo oslovení nevzniklo náhodou ze slovního základu osel, oslovo slovo třeba, nebo tak něco, a slovo vrazím zda nevzniklo z množného čísla slova vrah, jakože vrazi vrazili do svých obětí nože, ale my romantikové stejně máme raději poetičtější výrazivo, třeba ukrutánští mordýři hroužili blýskavé čepele strašlivých jataganů do vzedmutých hrudí svých nevinných obětí až po rytinou zdobené jilce. Hele, a víte, že rytině na pažbě pušky se říká rybina? Koho to sakra napadlo? S flintou na ryby, to muselo být ale horko.

Ostatně jak si dnes myslíme, že máme strašné vedro, já vám sem ocituji, co o jednom létu napsal pan farář do farní kroniky: „Rok 1921 byl velmi suchý, vedra nesnesitelná. Voda v (jméno obce v luhačovickém zálesí) ve studnách vyschla, nejdéle se držela ve farské studni, z níž se pitnou vodou v době nedostatku zásobovali obyvatelé (název místní trati v obci). V říjnu vypukl oheň u F.U. a zničil mu velké zásoby na půdě. Trám se chytl při vaření trnek. Pisatel těchto řádků troubil v našem konci první na trubku na poplach a při ohni pomáhal vynášeti. Hasiči za velitelství p. XY přihlíželi ohni bez stříkačky a rozmýšleli se, zda mají stříkačku dovézti. Teprve ke konci ohně stříkačku dovézli a povozy jezdily s bečkama na vodu k pramenům za vesnicí a jeden povoz dovážel vodu z farské studně. Při ohni nepřišel k úrazu nikdo, toliko velitel si roztrhl náramně nohavici, což vzbuzovalo soustrast. Sucho bylo tak velké, že ovoce uschlo nedozralé a skoro všecko opadlo k nepotřebě, jen něco tak-tak se udrželo. Vedro bylo takové, že ani v noci nebylo možno při otevřených oknech usnouti. Velká světnice na faře bývá obyčejně i v létě chladná, ale i tehdy bylo v ní nesnesitelné horko. Rovněž toho léta byla velká úroda much, které se držely až do pozdní zimy.“

Také si myslím, že současné výkyvy počasí nakonec nebudou až tak extrémní. Tohle napsal o zimě v roce 1930 v téže obci místní kronikář - učitel: „Zima, kteráž započala začátkem prosince, protáhla se až do poloviny dubna. Sněhu bylo až na 50cm, a místy byly závěje jako v Alpách. Mrazy byly silné a v první polovici února dostoupily 38-42 st. Takové zimy nebylo pamětníka, mnoha lidem omrzly uši a nos. Kdo nemusel ani ze stavení nevycházel. Následkem těchto silných mrazů trhaly se kmeny u silných stromů, zejména u dubů a hrušní. Mladší stromy, hlavně ořechy, třešně a různé slívy byly zmrzlé nadobro, některé z nich na jaře ani nepukly, a i ty které rozvinuly během 1 až 2 let odumřely, že musely býti vykáceny. Ovocnářství bylo katastrofálně postiženo. Taktéž budovy byly silně mrazy poškozeny, zdivo se mrazy trhalo a krov praskal pod tíží sněhu. Řepa a brambory mnoha lidem v komorách, sklepoch a v kopách namrzla.“

No tak si to přeberte, v létě horko, v zimě zima, to jsou ty kontinentální pořádky. A my k tomu počasí ještě tady máme ten nešťastný radar!