Ach ty jeho otázky

Tuhle se mě z čiré bujnosti zeptal, jestli bych uměl popsat od narození nevidomému nějaký předmět, třeba jablko.

Nejdřív jsem se chtěl pousmát nad naivitou jeho otázky, protože jak každý absolvent prvního ročníku pajdáku ví, výuka postupuje od poznaného k nepoznanému, od známého k neznámému.

Přenést představu tvaru nebo vůně je to nejmenší, to není problém, když tvar si může ohmatat, to mu vstrčím do ruky třeba kulečníkovou kouli a k ní přiložím sirku v místě stopky.
Když si to ohmatá, má už zhruba představu jak o tvaru tak o povrchu. Chuť a vůně jakbysmet. To se dá něčím nahradit.
Jak ale sakra nahradit představu barvy?

Když ten člověk nikdy neviděl žíhané zlatozelené zbarvení časného léta nebo drsný kožovitý povrch temně rudých a nahnědlých zimních odrůd, natož matně se lesknoucí řez smetanově zbarvenou dužinou, těžko mu o tom budu něco povídat.

Chvíli mě napadalo co takhle zkusit každé barvě duhy přiřadit nějakou vlastnost a ty pak mezi sebou kombinovat. Třeba že by červená měla teplotu od vlažné po horkou podle sytosti barvy a podle stejného principu modrá třeba zhušťující se rovnoběžné rýhy na kovové desce a zelená by byl třeba písek různé zrnitosti.

No ale pak jsem si uvědomil, že ten slepec by zase jen nahmatal zahřátou rýhovanou destičku ale o fialové barvě plavek své milé by zase netušil nic.
Snad jen, že oblečeny mají tvar dvou přezrálých jablíček a jedné horké housky.

Ach ty jeho otázky.