Znáte to tak zvané zlaté pravidlo zdravé výživy: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej nepříteli!
Takova obycejna sprosta rajska polevka.
Tak dlouho jsem na takový a podobné systémy zdravě blbnul, až mně lékařka oznámila, že s mou Diabetes Mellitus II. stupně (to zní jako jméno římského císaře, že jo?) bych měl jíst šest až sedmkrát denně. Zkrátka si jídlo rozdělit na menší dávky a nevstávat prakticky celý den od stolu.
Chápejte, já si jídlo užívám a prožívám, a tak kdybych měl sníst půlkrajíček chleba s máslem s půlkou průměrně vzrostlého rajčete a ještě na to tenká kolečka cibule, jak to mám rád, musel bych si připravit talířek s chlebem, nůž k mazání másla, prkénko a nůž k čištění a krájení zeleniny, plastikový talířek na slupky z cibule, hrníček nebo skleničku na nápoj k zapití jídla, prostírku, solničku, malý talířek pod máslo. Kdybych si k tomu ještě vařil čaj, tak nevím. To by mně den na to prostě nestačil.
Abych to vzal zkrátka, příprava a úklid hodina, konzumace jídla tři minuty, a to celé šestkrát denně, na práci prostě nezbyl čas, sorry, drahá společnosti, ale já vzhledem k mému zdravotnímu stavu pracovat už prostě nemohu.
A víš, drahá společnosti, co já si udělám dnes na večeři? Mám v ledničce domácí sádlo, dělal jsem včera škvarky, mám je rád, tak si namažu chleba a udělám rajčatový salátek, a kdo mně do toho sáhne, je synem smrti. Mimochodem, smrt má více dětí obého pohlaví, takže doufám, že mně dcera smrti pár masových škvarků nechá. Na smrt byl zamilován přítel kdysi dávno do nějaké mladé kolegyně, tehdy jsem mu řekl: „Znám to veledůvěrně, když nejsem tak trošičku sladce zamilován, připadám si, jako bych ani nežil, a nejlépe, když je to láska zakázaná, člověk trpí ale tak nějak krásně, to se to pak píše, to se to tvoří, to má člověk fantazii.“
„No jo,“ přítel vece nato, "to se ti to píše, když se necháš drásat láskou, vlastně jsem si teprve dnes uvědomil, kolik spisovatelů od tebe opisuje! A jak jsou staří, tak jsou rafinovaní.“
„Ach díky, díky za srovnání s VELKOU LITERATUROU, za slova uznání za můj popis večeře, kterou bych nejedl, ale představoval si ji. Jak bych si představoval, že by se mně líbilo žít můj život, děkuji ti, drahý příteli, za praotce Čecha, který se zastavil ausgerechnet tady a vyhnal odsud starousedlíky, abychom se tady mohli starousedlíky stát my, děkuji lvu knížete Bruncvíka, že mě naučil při zívání řvát, děkuji kouzelníku Žitovi, který mě naučil stát se neviditelným v okamžicích, kdy se po mně shání ten, kdo má zkontrolovat, zda je moje práce už hotova, děkuji panu Hellerovi, že napsal o Yossarianovi a generálu Dreedlovi a jeho sekretářce ve vypasované uniformě z padákového hedvábí, pod níž se jí rýsovaly bradavky jako třešničky, ale hlavně o majoru Majoru Majorovi už před tím, než bych to musel udělat já, děkuji vám všem a v neposlední řadě sám sobě, že jsem to se svou prací po vzoru majora Majora Majora tak hezky zaonačil.
A tak jsme si s přítelem štědře dávali navzájem štěstí a radost po hrstech a přáli si je navzájem, vědouce oba, že není jiného štěstí než toho, co si člověk na sobě poctivě odpracuje nebo vymyslí. Zato když jsi spokojený a dostaneš, co jsi chtěl, všechno je jaksi normální, obyčejné, najíš se a jdeš spát, milovaná bytost ještě žehlí tvé košile a ty už přemýšlíš o tom mladém masíčku, co jsi viděl navečer na náměstí a jak se na tebe usmála, možná bydlí v našem vchodu a já si toho ještě nevšiml a teď si raději myslím, že ve mně zdravila chlapa a ne toho páprdu od vedle, co se vybavuje s její matkou: „Proboha, ta moje máti má taky známosti na posrání, takový uslintaný dědek!“
Já však se už zamilovávám pouze a výlučně do jídla, je snadněji nahraditelné náhražkou z dovozu, třeba když doma nejsou jablka, tak si vezmu banán a miluji jej láskou skoro stejnou jako jablko z domácí rodné hroudy, i když je z nějaké středoamerické banánové republiky, která nám nevydává uprchlé zlotřilé podnikatele, co směrem k nim svého času náš pan prezident, když ještě nebyl prezidentem ale pouhým ministrem financí, prohlásil, že nedokáže rozlišit, zda jejich penízky jsou čisté či nikoli, i když to už věděla každá babička ani nemusela být kouzelná.
A ještě jsem mu dodal, že já nejraději ležím, že už ani nečtu, neposlouchám muziku, jen si tak existuju a občas se radostí ze života zatetelím, zatím je to dobré, přestat se vzdělávat a začít zahnívat je taková úleva, za nic neodpovídáš a nic tě neštve, protože o ničem novém se nedovídáš, šťastný život blázna Vincka, a on mně opáčil, že o mně mluvil s naší společnou přítelkyní: „Taky jsem jí popisoval, jak jsme spolu mluvili o tom tvém nepřiznaném taoismu a jak´s psal, že už vlastně nic neděláš, jen ležíš a občas se zatetelíš radosti ze života a ona zničehonic spontánně vykřikla "No dyť on už je v samadhi, materialista jeden!“
A já jsem mu řekl, že co je samadhi nevím, ale určitě jsem to už někdy jedl. Také jsme se ještě dohodli na čtvrtek, protože s mými čtvrtky je to jako s anglickým trávníkem, nic na tom není, jen se musí jednou za týden sestříhat na 1,5 mm a obden kropit, když se to dělá tak tři sta let, je to ten pravý drn, no a já chlastám už přes čtyřicet let, nic na tom není, jen se jednou za týden pravidelně opít jako člověk, abych neurážel zvířata, divoká i hospodářská, domestikovaná i nezkrocená, prostě i když máš v životě období, kdy třeba ležíš v nemocnici a nepiješ delší dobu nebo zase se vyvrbí etapa, kdy piješ obden, vždycky se ukázněně a pokorně musíš vrátit k rituálnímu systému kvartálního pití, jako to dělají všichni velcí taoisté.
