Byl vám takový jaksi neurčitý páteční podvečer, už v masně na náměstí se to začalo lámat takříkajíc do blba, to když jsem si chtěl dopřát bene a prodavačka nožem naznačila řez asi pěticentimetrového kolečka krásné libové vepřové tlačenky, mozaika jako na obrázcích venkovských zabíjaček od Mistra Lady, slinil jsem jako ohař a ta bestie krvavá odřízla preparát tak pod mikroskop.
Ani jsem nepípl, věda dobře, že večer si to vynahradím. Zásadně se nehádám, já si to vyřizuju jinak :
Vešel jsem do dveří a Oskar, když mě zahlédl, vybral z hromádky novin ty dnešní, vzal čerstvě natočené pivo a s novinami je zanesl k volnému stolu u radiátoru, oprášil ubrus a přátelsky se usmál, jen tak lehce patkou a beze slova jako naprostou samozřejmost usadil štamgasta.
V ten okamžik už jsem viděl, že to odpolední nedorozumění s množstvím jídla bude zcela zapomenuto a hrozící hladomor je zažehnán, usedl jsem k novinám, napil se a zapálil cigaretu, vše už bylo jak má být, o něco později jsem byl obklopen přáteli, ochutnávali jsme domácí klobásky, slaninku a okurčičky, my takové ty hospodské guláše a polévky nejíme, to je pro nás řidina, my si přinášíme hutné vzorečky z domu, Oskar nám je upraví na talířek, při každé cestě kolem si také hrábne, jsme mezi svými, zobali jsme jen tak naostro, bez chleba, vyprávěli jsme si a přeháněli až bůh brání, bylo nám jako o posvícení a junácký vzduch jsme tam dýchali a byli jsme tak silní, že knoflíky košil u krku to začaly jeden po druhém vzdávat.
U našeho stolu ještě o nějakou chvíli později působila nepříliš početná avšak značně rozpustilá kapela s dalekonosným zvukem, složená z harmonikáře a dvou samozvaných zpěváků, pana Karla zvaného Blek a mé maličkosti, bučeli jsme stylově letité romance žižkovské galérky a při odchodu ještě jsme se odměnili panáčkem na stojáka, svět je krásný.
Sobotní ranní procházka zimním lesem, vydal jsem se vzhůru podél potoka, šikmé sluníčko kreslilo dlouhé stíny a kapky ledu se třpytily na větvičkách, nechal jsem se okouzlovat krajkami ledu na březích zamrzlého potoka, nad nimiž se míhali neposední ledňáčci, malincí hnědočerní oříšci, s úsměvem a vzedmutou glykemickou křivkou v duši koukal jsem indiskrétně do křoví sýkorkám na jejich bělostná líčka a jak vajíčko žluté náprsenky.
Podél cesty stály na stráži uschlé přesličky, všechny ukázněně vejpůl stonku zlomené a visící jako symbol podzimního zmaru, hnědé uschlé listy kapradiny syté barvy zdravě dozrálého lidského lejna, tvořící vzdušné ornamenty nad slehlou šedivou ojínělou trávou v příkopu, suché palice dvoumetrových divizen, až člověka napadá, že je nezbytně nutné někdy opít se jako zvíře, aby tou obolavělou hlavou vnímal ostřeji a něco z toho života měl.
Krásně se mně chodilo lesem samo, chci říci, že jako na známých přístrojích je nápis Brano zavírá samo, tak na lese já mám svou neviditelnou ceduli se strakatým nápisem Leso léčí samo.
