Titul Nejtrapnější rodič získává?

Pubertu vymyslela příroda, aby se rodiče snáze smířili s odchodem svých dětí z domova. Naši chlapci na přípravě naší mysli na jejich odchod poctivě pracují. Naposledy zamakali, když jsme vyrazili na dovolenou k moři.

Naše rodina se skládá z rodičů a 13– ti letých kluků – dvojčat v pubertě. Vše je s nimi dvojnásobné. V současné době spíš dvakrát starostí, vzdoru a odmlouvání než nějaké radosti. Taková přípravka na opuštění hnízda, aby to pro nás bylo snáze snesitelné. Tedy, někdy se mi zdá, aby se nám třeba i ulevilo.

Než jsem zájezd k moři koupila, vyšetřovala jsem, jestli s námi OPRAVDU chtějí jet. Nadšeně se netvářili, ale když zjistili, že se ulejí pár dní ze školy, souhlasili.

Jak se blížil odjezd, jejich ochota s námi někam jet klesala. Hlavně když jim došlo, že ulít se ze školy poslední týden v červnu, je fakt blbost.

Den odjezdu:

Kluci si vyházeli odpoledne ze skříní pár triček a kraťas (to je jejich pečlivé balení), a protože je vedro, vyrazili na koupaliště.

Odjezd na letiště máme naplánovaný ve 21,30hod. Mají nařízeno být do 20hod doma.

20,10hod … Tomáš se přiloudal domů, mokré plavky jsem mu pověsila na zahradu.

20,30hod …. Kuba nikde, telefon nezvedá, na SMS nereaguje.

20,45hod … manžel Kubu vyráží hledat.

21,05hod … oba se vracejí domů, Kuba uražený:“… co jako děláme, když odjezd je až za půl hodiny“.

Snažím se zhluboka dýchat a upozorňuji, že si každý ručí za zabalení věcí sám – co si nesbalí, mít nebudou.

Na letišti zjišťujeme první nesbalené věci:

Tomáš nemá nabíječku – naší si půjčit nemůže, má jediný z rodiny jiný typ mobilu než my ostatní.

Tomášovi mokré plavky visí na zahradě.

Kubovi mokré plavky hnijí v batohu pohozeném v chodbě našeho domu.

Takové nepotřebné věci, když jedete k moři…

Kuba hned po přistání začne prudit, v kolik hodin je plánovaný odlet a v kolik hodin PŘESNĚ budeme zpátky.

Tomáš se po příjezdu do hotelového rezortu, který kromě dvou mol do moře má i obrovský aquapark, zhroutí:“ Ach jo, co tady budeme celou dobu dělat??“

To vás první den dovolené, za kterou jste zaplatili dva průměrné měsíční platy, opravdu pozitivně nakopne, abyste si to pěkně užili.

Další deziluzi si chlapci prožijí po příchodu na pokoj, kde NENÍ signál Wi-Fi. Katastrofa! Takhle blbou dovolenou ještě nezažili…

Zhruba v půlce dovolené u večeře:

„Tomáši nevolej mi, víš jak je to volání tady drahé?“, říkám mu, když mi volá z recepce, aby zjistil, kde při večeři sedíme.

Kuba vedle mě znejistí: „ A jak je to drahé? Já jsem volal…“

Vždy když se Kuba vypařil a já si myslela, že je na Wi-Fi, pokecal si s kamarády v Čechách, jak trpí, na dovolené s rodiči. Vzhledem k tomu, že jsme mimo EU a podařilo se nám informaci o drahém volání synkovi předat už v půlce dovolené, stihl provolat pouhých 8500Kč.

Jdou na mě mrákoty.

Naskočí mi sebeobviňování a „kdyby“:

- kdybych pořádně zkontrolovala všechny sbalené věci,

- kdybych je předem poučila o cenách volání,

- kdybych nevyvíjela tlak, aby celá rodina jela pohromadě na dovolenou…

Nebyla bych teď hlavní kandidát na titul Nejtrapnější rodič.

Další den se s manželem oklepeme a řekneme si, že se od nich nenecháme otrávit.

Chlapečci jsou kupodivu po tomto průšvihu jako beránci. Dokonce si se mnou i povídají (doma jen jednoslovně odsekávají). A tady si za cenu dvou platů a 8500Kč užívám pokec se svými dětmi. Jupí!

Zbytek dovolené prožíváme RELATIVNĚ v klidu.

Ačkoliv se ti dva poctivě snaží mě připravit na odchod z domova, je to jako když hrách na stěnu hází. Kluci makají, přidávají plyn, jdou víc a víc do toho. A já? Jsem rezistentní do té míry, že se nechci ani smířit s tím, že pojedu na dovolenou bez nich. No nejsem trapná po zásluze?

Modlím se, abych už konečně vzala rozum do hrsti, a aby mě příští rok zase nepřepadla ta touha, trávit dovolenou  celá rodina pohromadě.

To už bych nemusela přežít… a já si chci ještě taky něco užít.