Každé dítě je jiné, každé na svět přichází s jinými geny, osudem, karmou. Tak proč si matky myslí, že když je dítě hodné, je to jejich zásluha? A proč když řve a není k utišení, si vyčítají, že to je tím, že jsou špatné matky?
Mé první dítě bylo zlatíčko, které si jen brouklo, nakojilo se a spalo 3 hodiny. Pak si brouklo, nakojilo se,… a tak to šlo pořád dokola.
Samozřejmě jsem si myslela, že je to tím, jak jsem dokonalá matka, která odečte z očiček děťátka, co chce (DOPŘEDU!) a proto je dítě tak klidné a spokojené.
Rozdávala jsem nevyžádané rady jak zvládat rodičovství na všechny strany.
Pak přišel trest – dvojčata. A ne obyčejná dvojčata, ale s diagnózou nadměrně plačící (fakt to mám v lékařské zprávě černé na bílém.)
Ti dva u nás rozpoutali peklo. Každé dítě, i to nadměrně řvoucí aspoň na chvilku usne. Třeba jen na 20 minut, aby nabralo sílu.
Ne tak naše dvojčata. Dohoda mezi nimi byla jasná. Nikdy nesmí být klid. A tak se střídali. Když už jeden nemohl a šel na něj spánek: „Brácha, přebíráš štafetu.“
Ve dne v noci pořád řev. Nepomohlo chování, kapičky na prdíky, oddělené spaní přes den, aby se navzájem nebudili, prostě nic. (Těch opatření bylo tolik, že už si je ani nepamatuji.)
Tatínek se těšil do práce jak za celý svůj život ještě nikdy.
A přesto, že měl šanci z toho uniknout, byl to on, kdo mě u dětské lékařky překvapil svým hysterickým výstupem, kdy si trval na důkladném vyšetření: „… protože to se prostě nedá vydržet!“. Naše zkušená lékařka před penzí (sama matka 4 dětí) ho trpělivě ujišťovala, že dětem nic není, jen jsou oproti ostatním dětem trošku „hlučnější“.
Jak kdyby s nimi byl on 24 hodin denně a v noci se nevyspal (spal v jiné místnosti, ale i v jiném patře našeho domu, aby jeho spánek byl nerušený).
Paní doktorka nám nabídla jedinou možnost pro tyto případy – vyšetření ve speciální ordinaci pro nadměrně plačící děti v Praze. Představa, že jsem s nimi uvězněná v autě a celou cestu, která trvá hodinu a půl, by mi za hlavou řvali (a to samé zpátky), byla tak hrozná, že jsem toto řešení striktně odmítla.
Přišly mé kamarádky. Tři zkušené matky. Každá si se svými dětmi užila a zažila své. Rady, co dělat, lítali vzduchem v hejnech.
Po hodině, když se všechny prostřídaly a vyzkoušely všechny své mateřské fígle (to ho musíš držet takhle, chovat s hlavou dolů, atd.), mi je vrazily zpátky se slovy: “Nic nezabírá… Tak tohle jsme ještě neviděli…“ a odešly. (Další jejich návštěva proběhla, když kluci slavili 3. narozeniny a byla tudíž jistota, že už je to snad přešlo.)
Pak přišla záchrana – moje zlatá maminka, když viděla ten mazec, si v práci vyžádala dva měsíce neplaceného volna a přišla mi na pomoc. Bez ní bych skončila v blázinci, děti v ústavu a předtím by si manžel možná sáhl i na život, jak to těžce snášel.
Dokonce si mamka volno ještě o měsíc prodloužila, když viděla, v čem žiji a v čem by mě nechala samotnou. A že to nebylo lehké, svědčí i chvilka, na kterou dnes už rádi vzpomínáme – když se jí podařilo jedno zoufale řvoucí dítě utěšit až po hodině, přišla do kuchyně. Tato dáma, která pije víno zásadně ze skleničky na nožičce, čapla láhev vína a přímo z láhve si dopřála několik doušků na uklidnění.
Cítím za to, co pro mě udělala velkou vděčnost. Když vám někdo něco dá, a zvlášť když je to jeho čas, je slušnost to vrátit. A když to nejde konkrétně tomu dotyčnému, tak se sluší to vrátit někomu jinému. Prostě to poslat dál.
Mám to štěstí (jestli si to někdo z mých příbuzných přečte, tak mě zabije), že to můžu poslat dál a pomoci s holčičkou, které omylem dali jméno Zdenička. Správně by se měla jmenovat Viktorka (podle té od splavu). Její maminka se trápí zbytečnými výčitkami. Snažím se jí to vymluvit a uvádím sebe jako odstrašující případ.
Zdenička zatím ječí (ta by překřičela i oba naše kluky dohromady) se startem z nuly na sto. Žádné postupné rozbrečení. Hned ze spánku do největšího jekotu – další důkaz, že každé dítě je jiné.
Jednu procházku se Zdeničkou jsme absolvovali i s mým manželem. Po zkušenosti s našimi dvojčaty jsem se bála, jak ten dětský pláč, než Zdenda usne, bude snášet. A co myslíte?
V pohodě - tomu ani nebudete věřit, ale my jsme se oba nad tím kočárkem smáli. Asi úlevou… že tohle je už za námi.
Matky, nechme si své rady. Ale spojme své síly. Nenechme se na holičkách a pomozme si navzájem. Nabídněte těm, kterým se narodí „hlučnější“ dítě, že je na 2-3 hodiny vysvobodíte tím, že si ho vezmete do kočárku na procházku. Dvě hodiny odpoledního spánku pro maminku, dle mé zkušenosti, udělají s narušenou psychikou divy a přinesou úlevu.
Vím o řvoucích dětech své a vím, že to není chyba ani vina matky. Je to prostě takové dítě. Možná nás má něco naučit. Třeba nebýt nafoukaná matka, která se vznáší za kočárkem, a kdyby se nedržela madla, tak samou pýchou uletí. Nebo něco jiného.
Když uvidíte paní jezdící s kočárkem, ve kterém dítě řve a ona je v klidu a má u toho jen lehký úsměv na rtech, tak to jsem já. Posílám to dál.
