Jen počkej, králíku!

Lidé se dělí na dvě skupiny. Jedna skupina králičí maso nesnáší, Je to většinou trauma z dětství – viz film Slunce, seno, jahody. Druhá (do které patřím i já) králíka miluje. Králičí „specialistka“ se představuje…

První moje setkání s králíčkem bylo v mém dětství u babičky. Babička králíky nejen chovala (její hláška: „Jdu nakrmit králici.“, mi dodnes zní v uších). Uměla je i zabít přesně mířenou ranou za uši, stáhnout, vykuchat a samozřejmě výborně připravit. Kdo to, co moje babička, dnes umí nebo dokáže? Já tedy ne (moje éra začala prodejem porcovaného masa). Byla vycvičená životem, který se táhl přes obě světové války. Životem s macechou, která jí místo do školy posílala pracovat k sedlákovi…ale to je jiný příběh. Zpět ke králíkům.

Delikatesy, kterou pro mě představoval řízek z králíka, jsem si dopřávala u babičky jen občas. Její králík na smetaně byl pro mě mana nebeská, po které jsme se s bráchou oblizovali až na opačné straně hlavy.

Moje mamka vzhledem k babiččině chovu králíků jasně patří do první skupiny, proto jsme králíka nikdy doma nejedli.

A tak se nikdo nemůže divit, že jakmile jsem si vybudovala svojí domácnost a tudíž v ní musela začít i vařit, začala jsem spřádat plány, že si dáme s manželem králíka.

Vůbec už nevím, kde jsem ten recept našla a proč jsem se rozhodla právě pro tuto úpravu králičího masa. Můj první pokus byl (pro mě dnes nepochopitelný) „Králík na tymiánu“.

Koupila jsem králíka, sušený tymián, vytáhla papiňák a šla na věc.

Jelikož jsem chemik, vždy se pevně, až analyticky, držím receptu. Dnes by mě asi zarazilo, že v receptu bylo: …zasypejte králíka 2 lžícemi tymiánu… tenkrát mi to přišlo v pohodě. Blbec, který tento škodolibý recept vydal, se mi dodnes někde chechtá. Nasypala jsem tymián na králíka a zavřela papiňák.

Dnes už také vím, že tymián je hodně (HODNĚ!) aromatická bylinka. Tenkrát jsem to zjistila po pár minutách, co začal papiňák odfukovat přebytečnou páru. Omamná vůně rychle naplnila kuchyň. Za chvíli i mojí hlavu, která se mi začala motat. Po čtyřech jsem se odplazila do obýváku a sbírala odvahu se do kuchyně vrátit.

Po pečlivém dodržení doby dušení králíka, jsem si pusu a nos převázala ručníkem a rychlostí, za kterou by se nemusela stydět ani běžkyně na krátkých a středních tratí Jarmila Kratochvílová, jsem zavřela plyn a otevřela dokořán okno.

Jenže tím to nekončí. Sadomasochisticky jsem přípravu Králíka na tymiánu dokončila (bez ochutnávání) a naservírovala jí manželovi k obědu (během vaření doma nebyl, tak nevěděl, do čeho jde).

Sedíme si takhle u stolu naproti sobě. „Dobrou chuť“. „Dobrou chuť“.

Pozřela jsem JEDNO sousto a byla jsem odrovnaná. Jestli chcete vědět, jak to chutnalo, nasypte si do pusy sušený tymián a žvýkejte…. Hnus.

 A naproti mně? Nevěřím svým očím. Manžel jí jakoby nic a na mojí otázku, jaké to je, odpovídá: “Jo, dobrý.“

Chameleón! Je rád, že jsem konečně něco uvařila a nechce mě v mých kuchařských začátcích odradit.

Ale to je mi v tu chvíli jedno. Dvěma skoky jsem u něj. Vyrvu mu talíř z pod rukou a za jeho smíchu ho letím vyškrábat do záchodu. A tak skončil i zbytek tohoto „skvělého“ králíka.

Na další pokus jsem se odhodlala až za dlouhých dvacet let. Včera.

Jsem už životem protřelá a žádné kuchařské pako mě svým receptem nenapálí. Volím recept Králík na smetaně od Romana Vaňka, který mě nikdy nezklamal.

Roman opravdu nezklamal. Ježíši, mě se to povedlo! Tak jsem si pochutnala. I naše mlsné piraně (synové v pubertě) si přidávali knedlíky i omáčku.

Roman ne, ale já jsem blbec. Recept končí: „… vrátíme králíka do omáčky, prohřejeme a můžeme podávat.“

Romane, vážím si vašich podrobných a analyticky jasných receptů (žádné přidej ocet, ale přidej 2 lžíce octa,…), ale, prosím vás, příště mezi PROHŘEJEME A MŮŽEME PODÁVAT, ještě přidejte pro takové trouby, jako jsem já: „ a vypneme sporák.“

Já pitomec jsem omáčku s králíkem na mírném ohni dusila ještě dalších 5 hodin. Pak jsem se naštěstí vrátila z návštěvy. Těsně před tím, než by u nás začalo hořet.

A tak dnes větrám a větrám. Vyprala jsem gauč, převlékla povlečení na všech postelích (je neuvěřitelné jak se smrad rozšířil po celém baráku), vyhodila hrnec s dvoucentimetrovým napeklým uhlím, ve kterém se rozpadalo králičí maso.

Zatímco píšu tento blog, ze svých vlasů, oblečení, ze všeho cítím smrad z připáleného králíka. To budu větrat pěkně dlouho… Za blbost se holt platí.

Tak nevím, jestli to není tím, že mi prostě králík není souzený. A já ho přitom mám tak ráda… Jak to, že ho vařím po druhé v životě a po každé je to takové fiasko?

Nevadí, já to nevzdávám. Za to mi ta dobrůtka stojí. Až naberu znovu odvahu, pustím se do vaření znovu. Nevím, za jak dlouho to bude, ale JEN POČKEJ, králíku!