Začalo to dost divně a pokračovalo nahlížením do každé druhé popelnice v okolí. Mohlo mě napadnout, že to není jen tak.
Doktor zírá do mých vnitřností, pak do mé zdravotní karty, zamyslí se:
„No, když říkáte, že to zkoušíte tak dlouho… Tak víte co? Zatelefonuji do Prahy do reprodukčního centra a oni už zařídí, abyste otěhotněla.“
Konečně. Ukončuji své trápení, mučení při pohledu na cizí miminka a prostě se nechám „otěhotnět“.
Po dvou měsících vyrážím směr Praha, směr další mateřství v mém životě a jsem zvědavá, jak se to těm Pražákům rychle povede.
Vyšetření provádí mladá sympatická lékařka s ukrajinským přízvukem a je opravdu důkladné. Při vnitřním ultrazvuku se lékařka malinko zahloubá a zkoumá obrazovku. „Jste v pořádku, jen máte v děloze malinký myomek.. Vidíte? Ale nebojte se, to zvládneme odstranit, nic to není.“
Ježiši, tak ještě tohle mi scházelo… no nic, mám začít brát při dalším cyklu tabletky na podporu ovulace a pak přijet i s partnerem na odběr vajíček.
Ještě než mi skončí cyklus, něco špatného sním nebo chytnu nějakého bacila a začne mi být fakt blbě a pořád zvracím.
Z posledních sil se seberu a snažím se dojít ke své praktické lékařce. Ordinace je dva bloky od našeho domu, tak to snad zvládnu. Hned na rohu zjišťuji, že ne. Řítím se k první popelnici, kterou vidím, protože se mi nechce zvracet na chodník. Nejsem čuně. Odér z popelnice způsobí, že do ní málem vyhodím všechny své vnitřnosti.
A tak to jde každých 50 metrů – kuk do popelnice nebo odpadkového koše směrem tam i zpátky, abych se dozvěděla, že nemám nic jíst (to by mě ani ve snu nenapadlo) a pít po lžičkách. Když se to nebude lepšit, přijít znovu.
Nelepší se to, asi umřu… Z toho vyčerpání jsem to ani nedostala. Takže nemůžu začít brát ty tabletky na podporu ovulace. Ach jo, já jsem smolař. Nikdy neotěhotním.
Pak si uvědomím, že vlastně nevím, kdy mám ten nový cyklus přesně čekat. Listováním kalendářem zjišťuji, že už mám 3 týdny zpoždění.
Že by? Tušíte správně, stala jsem se první ženou na světě, které se podařilo otěhotnět po telefonu. Telefonu svého gynekologa s reprodukčním centrem. A myomek je moje budoucí miminko.
Došlo u mě k psychickému uvolnění. Přestala jsem se na otěhotnění soustředit. Vždyť hoši v Praze to zařídí. A bylo to.
A zase jsem na ultrazvuku. První během mého druhého těhotenství. Máme už doma syna, tak se těším, až tu holčičku na obrazovce poprvé uvidím.
Zkoumám spolu s doktorem obrazovku. Černobílé šmouhy se míhají, jak mi jezdí sondou na břiše.
Lékař, který mě zná, protože studoval gympl rok nade mnou, zdvíhá ruku a ukazuje na mě vítězné V.
Překvapuje mě, že se tak raduje, že jsem těhotná.
Cooo? Že jsou tam dva? Plody? Ne, to nezvládnu.
Vymotám se z ordinace, usednu na parkovišti do auta a brečím a telefonuji na všechny strany.
Manžel: „Já jsem to tušil.“ Věštec, to by mě zajímalo jak.
Kamarádka: „To zvládneš.“ Jo, cizí neštěstí je snadno snesitelné.
Máma: „Neboj, pomůžeme ti.“ Netuší, co se bude dít.
A tak čekám dvojčátka. Proto mi bylo tak špatně. A nejen po ránu, celodenně.
Naštěstí mi život před vyzvracením z podoby zachránily zázvorové tablety. Můžu je všem těhulím, kterým je špatně, jen a jen doporučit. Angličankám prý není v těhotenství zle, protože pijí zázvorové pivo.
A přání, aby druhé dítě byla holčička? Bůh se zasmál a řekl ne.
Jsem hrdá matka tří synů.
PS: A taky jsem si koupila (než jsem to zjistila) nejdražší kousek do svého šatníku ve svém životě - kostýmek za 10 000 Kč, který už jsem později nikdy neoblékla, protože jsem se dostala ve velikosti oblečení o level výš.
Rada na závěr - když nebudete moci otěhotnět, kupte si něco hodně drahého na sebe. Něco co,když jste na mateřské, se nedá nikam nosit. Nebo dejte v práci výpověď a zaplaťte si cestu kolem světa nebo aspoň řidičský nebo pilotní kurz a uvidíte, jak rychle zjistíte, že jste v očekávání radostné události.
