Totes Unrecht

Po roce se opět blíží smutné výročí 15. březen. 15. 3. 1939 byl jen smutným vyvrcholením mezinárodního bezpráví vůči ČSR, na jejímž počátku stála, od začátku nulitní, Mnichovská dohoda, která nejenže nakládala s územím suverenního státu, jakým ČSR byla, ale navíc porušovala i Ústavu z roku 1920, neboť ta v § 64 pravila, že jakákoliv změna státního území je možná jen podpisem prezidenta po schválení Národním shromážděním ČSR. Tak se ovšem nestalo a i díky tomu a mnohým jiným okolnostem byla smlouva všemi účastenskými státy postupně zneplatněna. Tento postup však neplatí pro tzv. Benešovy dekrety, které dodnes vyvolávají kontroverze.

Benešovy dekrety jsou často zmiňovány jen v souvislosti s malým a velkým retribučním dekretem a obecně dekrety o potrestání nacistických zločinců a jejich pomahačů. Beneš však od roku 1940 vydal celkem 115 prozatimních dekretů, z nichž bylo po válce zpětně uznáno neboli ratihabováno a přidáno do Sbírky zákonů 105. Mnohými, především sudetskými Němci v čele se Schweinhundem Posseltem je napadán fakt, že  dekrety číslo 12/1945 Sb., 28/1945 Sb., 33/1945 Sb. a 108/1945 Sb., které fakticky uznávají princip kolektivní viny, odnímají čs. občanství a konfiskují majetek etnických Němců ( i Maďarů ) i tehdy, nebylo-li jasně prokázáno, že by osoba spolupracovala s nacisty, jen prokázaní antifašisté a lidé, kteří zůstali věrni ČSR, byli z tohoto vyjmuti.

Tyto výše zmíněné argumenty jsou argumenty sudetských Němců, když se domáhají odškodnění za odsun, neboli jak říkají oni vyhnání ( Vertreibung ), neboli nejeufeminističtěji řečeno anglicky - transfer Němců z Československa. Jenže zapomínají na onen fakt, že již od středověku platí princip, že mírové právo se od válečného dosti liší.

Za války platí právo, které neuznává mnohé instituty mírového práva a jedním z nich je i institut kolektivní viny, což přiznává i Norimberský tribunál, kdy přiznává, že zločiny Německa za II. světové války byly barbarské a odsouzeníhodné. Navíc platí ve válečném právu zásada, že je to vítěz, kdo diktuje podmínky, což se stalo v našich dějinách již po bitvě na Bílé hoře, kdy Ferdinand II. měl jako vítěz všechna práva poražených a bylo jen na jeho milosrdnosti, kolik práv poraženým uzná, což dokumentovalo i Obnovené zřízení zemské z roku 1627.

K výše uvedenému odstavci se právě váže pojem z německé právní terminologie - Totes Unrecht - Mrtvé bezpráví, který ospravedlňuje nemožnost revizí Benešových dekretů, které byly fakticky dekrety prezidenta přijaté v čase války ohrožení státu, kdy jsme se dostali na úrověň právě OZZ z roku 1627, že Němci byli poraženi ve válce a my jako vítězové jsme s nimi mohli nakládat teoreticky dle libovůle, která byla ovšem limitována výsledky konferencí Spojenců v Teheránu, Jaltě...

Kdyby chtěl někdo revizi Benešových dekretů, tak by tento stav boural zažité principy práva a i MY bychom se mohli dožadovat odčinění pobělohorských konfiskací, která byla taktéž protiprávní, návratu majetku, který nakradli braniborské hordy v letech 1278 - 1283, atd atd. Tudíž je vidět, že snaha o revizi historie by byla dotažitelná ad absurdum a jediné, co můžeme z minulosti vytěžit, je poučení pro budoucnost.