„Tak jak se máš?“ je jedna z nejčastěji pokládaných otázek.
A dost častá odpověď bývá:
„Nic moc“,
„Nestojí to za nic“,
„Stojí to za houby“
Je to ale opravdu tak? Vážně se většina našich známých, kamarádů, obchodních přátel či jen sousedů má tak, jak odpovídá? Myslím že ne. Jsou to snad samí pesimisté? To taky určitě ne.
I když připustíme, že jsou mezi nimi i takoví, kteří nelžou a myslí svou odpověď upřímně, dozajista většina z nich nemá pražádný důvod, aby si stěžovala.
Jde tady spíš o to, že mnoho z nich není ochotno připustit, že se má jakž takž dobře, že jim v podstatě nic důležitého neschází. Že jejich momentální starosti, jsou-li vůbec jaké, jsou řešitelné. Že třeba nechtějí pochválit, aby nevzbudili závist. Že je vždycky pohodlnější nadávat a stěžovat si. Že i v době, kdy člověku není nejlépe, je co pochválit.
Takže já jsem si vytvořil obranný mechanismus. Zásadně odpovídám:
„Všechno je vynikající“,
„Já se mám báječně“,
„Je to skvělý“,
„Fakt už mi nechybí vůbec nic“
a pokračuji:
„Dnes ráno jsem nejdřív sundal levou nohu“
„Pak se mi povedlo přihodit k ní pravou“
„A nakonec jsem se postavil“
„Tím jsem se na 75 % zařadil mezi ty, kteří nemají žádné problémy“
„A s těmi zbývajícími 25 % si nejspíš poradím, vždyť mám na to celý den.“
Samozřejmě mám i jiné varianty, ale efekt je vždy stejný. Nechápavé pohledy vystřídá úsměv. Následuje poznámka ve stylu, že ani dotyčný se nemá tak špatně, jak to zpočátku podával. A někteří už umějí dokonce pochválit i bez mých „nápověd“. A těch, kteří si stěžují pořád a pořád dál, se už raději neptám. Říkám jim „profesionální plačky“.
Závěrem bych řekl snad jen že, život je příliš krátký, abychom se neustále mračili, zbytečně „brečeli“ či jinak ho otravovali sobě i jiným, své starosti si stejně musíme vyřešit sami a většina z nás se nemá špatně a ani nemá ráda pesimisty. To jen ta dennodenní záplava katastrof, bouraček a všech ostatních negativních zpráv v nás budí ten pocit, že je všechno na „levačku“.
Ono to tak samozřejmě není. Jsme-li relativně zdraví, máme-li střechu nad hlavou a alespoň minimální chuť postarat se o sebe, máme se vlastně dobře, ať už si to přiznáme nebo ne.
