Proč plebejští Češi nerozumí Havlovi a Klausovi?

Máme to my Češi věru podivnou povahu. Neustále cítíme potřebu vysmívat se svým politikům, sportovcům a dalším osobnostem veřejného života. Nejsme ale žádní velcí hrdinové, a tak se šklebíme jenom tehdy, když se nám nemůže nic stát. V posledních měsících se stala největším hitem údajná krádež pera prezidenta Klause. Můžete současného prezidenta bezmezně uctívat či nenávidět, ale nikdo přeci nemůže myslet vážně, že by kradl na státní návštěvě.

Přesto se tím klipem bavíme od Aše až po Uherský Brod. Podle reakcí na internetových diskuzích je většina z nás dokonale šťastna, že i zahraniční média tuto „kauzu“ zaznamenali. Kdyby se podobná záležitost přihodila francouzskému či americkému prezidentu, tak si dovoluji tvrdit, že by většina Francouzů a Američanů takovou pseudokauzu odsuzovala. V civilizovaných společnostech si nenechají občasní líbit, když jim někdo pomlouvá jejich demokraticky zvoleného prezidenta.

V posledních dnech zase vzbuzuje hurónské veselí návštěva Václava Klause v Austrálii. Tuzemská média se předhánějí ve zprávách, které referují o tom, jak tam o českého prezidenta nikdo nestojí. Někteří z nás jsou na to dokonce pyšní. Pravda je přitom někde trochu jinde, jak ukazuje např. tento článek. Rozporuplná česká povaha se projevuje pokaždé, když se ve veřejném prostou mluví nejenom o Klausovi, ale také o Havlovi. V jejich hodnocení jsme rozděleni na dva nesmiřitelné tábory. Pro část z nás je Havel senila, popleta a zkrachovalý divadelník. Pro přibližně druhou polovinu národa je zase Klaus tím senilou, popletou a zkrachovalým ekonomem.

Oba tyto radikální názory přitom pramení z nepochopení obou osobností a jsou jenom potvrzením toho, že v českém národě převažuje primitivní prvosignální (ne)myšlení nad kritickým a objektivním nazíráním na problematiku. Zkráceně řečeno, prim hraji plebejské elity, které jsou se vším hned hotové. Nepotřebují nad ničím hlouběji přemýšlet. Ve svém názoru se utvrzují vzápětí po přečtení novinového titulku.

Jeden příklad za všechny. Václav Klaus prý nesnáší přírodu a vůbec mu na ni nezáleží. Tuto  mantru opakují mnozí z nás jenom proto, že český prezident brojí proti ekologismu. Zkusil se však příznivec Strany zelené zamyslet nad tím, proti čemu vlastně Klaus bojuje? Nikoli. Spokojíme se prostě s tím, že Klaus je ignorant, kterému na přírodě nezáleží. Dává ale takové zjednodušené hodnocení nějaký smysl? Není přitom tak složité si zjistit, co Klause baví kromě studia ekonomie. Je to sport a právě příroda. Celý svůj život rád chodil či jezdil na výlety do přírody. Ať už jako dítě či později jako rodič se svými dětmi. Proč by se tedy na stará kolena najednou rozhodl, že bude bojovat proti veverkám, smrčkům a sýkorkám?

O několik řádek výš jsem přišel s pojmem ekologismus. Ne, nebyla to chyba. Klaus zcela správně upozorňuje na to, že z ochrany přírody a ekologie se stává onen zlověstný „ismus“. Nové elity si udělaly z původně dobré ideje svůj myšlenkový bičík, kterým práskají pokaždé, když s nimi někdo nesouhlasí. Pochybuješ o tom, že lidské konání výrazně ovlivňuje globální oteplování? Švih! Dovoluješ si pochybovat o tom, jestli je rozumné zavírat ze dne na den jaderné elektrárny? Švih! Jak jednoduché, že?

Klaus i Havel přitom patří k tomu nejlepšímu, co jsme my Češi ve 20. a 21. století měli. Každý svým způsobem. Nicméně, co je spojuje, je neochvějné přesvědčení (snad i ješitnost)

o své vlastní výjimečnosti a síle svých názorů (i kdyby jejich názor nebyl většinový). Oba dva se nikdy nedokázali smířit s diktátem průměrnosti, stádnosti a nevybočitelnosti, kterou vtloukal do hlavy komunistický režim svým občanům.

Bohužel pro ně, Češi si ještě za těch 20 let demokratického režimu nezvykli na to, že většinový názor nemusí být také pravdivý.

Pokud se najde v českém národě osobnost (např. právě Havel a Klaus), které věří ve svůj pohled na svět a dokážou jej prezentovat navzdory většině, čeští plebejci nejsou schopni takové konání pochopit. Ne snad kvůli naprosté ignoranci a hlouposti. Ale jednoduše proto, že Klaus a Havel v mnoha ohledech Čechy vůbec nejsou. Proto jim mnoho z nás nerozumí a nikdy rozumět nebude. Přesto bychom se o to měli pokusit, protože takové poznání nás může jenom obohatit.

Účelem tohoto textu není přespříliš glorifikovat oba jmenované, ale pokusit se přispět k pochopení jejich konání, a to ještě za jejich života. Není pochyb o tom, že za půl století zařadí historici Havla i Klause po bok Palackého, Masaryka, Čapka (právě Čapek byl v závěru svého života nenáviděn a vysmíván jako nápor. Havel a Klaus) či Tigrida. Proč bychom ale měli čekat dalších 50 let?

Jestliže v nás vzbudila nesmírnou radost a potěšení údajná Klausova krádež pera, tak jsme se si stejně škodolibě mnuli ruce, když jsme hodnotili Havlovo Odcházení. Některé komentáře v internetových diskuzích nelze pro jejich podlost a primitivnost interpretovat, jiné opět potvrzují onu českou plebejskost. Většina diskutujících Havlův film neviděla, přesto jej už předem odsuzovala. A to samé platí i Klausových knihách. Málokdo z nás je četl, přesto jsme s nimi rychle hotovi.

Někteří moji spoluobčané se neustále snaží zpochybňovat fundovanost Klause a Havla v oborech, kterým se věnují celý svůj život. Havel je snad jen opilec, který svůj život strávil v laciných špeluňkách, kde jen honil děvky. Klause zase umí sotva do pěti počítat a jako ekonoma jej uznávají leda tak v Grónsku. Obě tyto tvrzení jsou přitom lživá. Havlovo absurdní pojetí divadla sklízelo v 60. letech úspěchy po celém světě.  A to bylo ještě velmi daleko ke dni, kdy se stane jejich autor prezidentem. Což je základní argument některých posměváčků, kteří tvrdí, že právě jen kvůli Havlově prezidentství se jeho hry ještě hrají.

Stejně tak Václav Klaus nepatří v oboru ekonomie k žádným outsiderům. Nemůže se jistě rovnat nositelům Nobelovy ceny a osobnostem typu Hayeka či von Misese, ale ekonomii se věnuje půl století. Je tedy možné jeho názory shodit ze stolu jenom proto, že se neshodují s těmi našimi (často založenými právě jen na novinových titulcích)?

Proč tak rádi křivdíme těm nejschopnějším z nás? Proč tak rádi snižujeme autoritu a inteligenci právě zmiňovaného Havla a Klause? Jsem si naprosto jistý, že oni dva se v koutku duše uznávají. Jistě, že na sebe i žárlí, ale dobře si uvědomují, že v jejich generaci a oborech se jim v českých zemích nemůže mnoho Čechů rovnat.

Totalitní režim z našich mozků vygumoval elementární prvky, jako je hrdost, úcta a slušnost. Hrajeme si na Švejky. Jsme pyšní na to, že neuznáváme pravidla. Hrdí na to, že víme, že politici kradou a dělají z nás blbce. Máme vyřídilku, jako domovnice z prvorepublikového cajdáku. Zdánlivě jsme nebojácní a sympaticky drzí. Avšak jen do chvíle, než na nás někdo zadupe.

Závidíme Klausovi a Havlovi jejich schopnosti, a proto je neustále zesměšňujeme. Snažíme se tak hezky po česku zakrýt svoji vlastní neschopnost? Nejspíš ano. Buďme za Havla i Klause rádi. Bez nich by byl náš veřejný prostor chudý a nedomrlý.

Hádejme se s nimi, nesouhlasme s nimi, to vše je možné a žádané. Přestaňme je však primitivně zesměšňovat a snižovat jejich inteligenci. Po 40. letech komunistického režimu jsou to pět prezidenti, na které bychom měli být hrdí. A to i přesto, že občas natočí špatné filmy nebo označí baťůžkáře za levičáky…